„Rodičovství je cesta ke zralosti a růstu, pokud se odvážíme více se učit a méně vyučovat.“

Rodina je místem, kde se rodí láska a kde by se mělo o ni pečovat. Rodina je základní jednotkou lidské společnosti. Existuje odedávna a to proto, aby lidé mohli náležitě pečovat o své děti. Rodina je prvním modelem společnosti, s níž se dítě setkává. Je nenahraditelnou institucí, ve které se dítě učí mnoha dovednostem (Matoušek, 2003).

Rodina je kotvou jistoty pro obyčejného člověka (Možný, 2008).

V dnešní době se rodina zakládá na citových vztazích, kvůli těmto citovým vztahům se ale i rozpadá. Rodina ztratila několik svých funkcí (vzdělávací, ochrannou, pojišťovací, výrobní), které ji držely pohromadě, nezávisle na citovém poutu. Dnes jsou nejdůležitější dvě funkce, a to zajistit citové zázemí všem svým členům a připravit děti na život ve společnosti (Matějček, 1986).

Mladí mají od nepaměti pocit, že mnohému rozumějí lépe než jejich rodiče. Už v Bibli jsou mladí nabádáni k tomu, aby ctili moudrá slova, a tím i vyjadřovali úctu vůči starším. Desatero v jednom z nejdelších z přikázání nabádá: Cti otce svého i matku svou, abys dlouho žil a dobře ti bylo na zemi. V dřívější době to bylo snadnější, protože děti byly na svých rodičích závislé a ti je učili všemu důležitému pro život. S rozvojem průmyslu však přichází i rozvoj vědy a techniky a tak tam, kde dříve otcové předávali pracovní zkušenosti svým synům, tam dnes děti jsou mnohem dále než jejich rodiče v rámci příliš překotného pokroku. Dnes má mladá generace počítačové a další dovednosti, které rodiče nemusejí mít. I z těchto důvodů chce věci dělat nově a tak vlastně „po svém“ bez ohledu na zkušenosti rodičů.

Člověk však má milovat své rodiče, nebo je alespoň ctít. Teprve poté si může rozšířit své životní zkušenosti na další lidi a dát jim svobodu a být k nim tolerantní. Bez usmíření s rodiči nebude člověk nikdy pořádně svobodný, protože pokud se osvobodil pouze tím, že chová neúctu ke svým rodičům, může počítat s trvalými pocity viny. Jediný způsob, jak se od těchto pocitů oprostit, jsou odpuštění a smíření.

Výzkumy pak ukazují, že starší generace má odlišný názor na multikulturalismus, kulturu, vzdělání, především však hodnoty jako posly základní tradice evropských národů. Mezi ně patří i tradiční pojetí rodiny, která funguje na základě zodpovědnosti, pracovitosti, ale i odříkání. A tak se vytváří propast mezi generacemi, která souběžně narušuje rodinnou soudržnost. Tradiční rodina se dnes už skoro nenosí. Přesto ji mnozí dokázali udržet a v dnešním rozbouřeném světě ani neexistuje bezpečnější přístav než fungující rodina.

Z hlediska významu rodiny jsou rodiče pro předškolní dítě vzorem a významnou autoritou. Představují ideál, se kterým se dítě ztotožňuje. První rolí muže a ženy je nejdříve partnerství, pak rodičovství. Láska proudí mezi ty a já s pomocí vzájemné empatie. Pokud člověk vidí jen sám sebe, je to láska egoisty, kterého ostatní nepřijímají. Pokud ale na druhé straně miluji druhé na úkor vlastního já, ztrácím svou identitu a stávám se obětí. Z biblického přikázání „Miluj bližního svého jako sám sebe“ vyplývá i hlavní podmínka lásky a tou je bezpodmínečnost. Láska pak může proudit jen tehdy, když člověk miluje a je schopen přijímat sebe přes všechny své nedostatky a své bližní přes všechny své výhrady vůči nim. V trvalém partnerském vztahu láska přijímá a chce partnera takového, jaký je, což dovoluje vztahu růst. Vztah mezi partnery se projeví v jejich dětech, které jsou vyjádřením jejich mužství a ženství. Rodiče pak dětem dávají bezpodmínečnou lásku, aby zase dítě tuhle lásku dokázalo v dospělosti předávat dále. Jako kořeny stromu dávají výživu větvím, tak láska rodičů vyživuje děti.

Základní vztah v rodině je tedy vztah mezi otcem a matkou. Je základem rodičovství a vyplývá z něj síla, která je nutná k výchově dětí. Pokud panuje dobrý vztah mezi rodiči, děti se cítí bezpečně. Když je láska k dětem důležitější než jejich vzájemná láska, rodina se může stát dysfunkční. Řešením je vrácení priority vztahu mezi samotnými rodiči.

Láska mezi rodiči a dětmi, stejně jako láska ve všech ostatních lidských vztazích, je závislá na vhodném rozdělení funkcí a na poměru mezi dáváním a přijímáním. První řád lásky mezi rodiči a dětmi v rodinném systému říká, že rodiče dávají a děti přijímají. To nejcennější, co od rodičů děti přijímají, je příležitost žít život. Láska je úspěšná, když si děti váží života, který jim byl dán. Když si váží rodičů takových, jací jsou.

Zkušenosti ukazují, že když se dítě nemůže spolehnout na lásku, zejména na lásku matky, hledá útěchu a jistotu v alkoholu, drogách, snaze o úspěch, nebo hledá lásku, které se mu nedostalo od rodičů, u svého partnera, nebo dokonce u vlastního dítěte. V tomhle případě není nikdo svobodný, vždycky je závislý na těchto zástupných útěchách. Tyto prostředky nemohou základní potřebu lásky, danou při stvoření, nikdy naplnit.

V rodinném systému existuje pořádek, který je podmíněný stvořením. Rodiče jsou velcí a děti malé. Děti se mají chovat jako děti a rodiče jako rodiče. Rodiče dávají život, bezpečí, jsou vzorem a udávají orientaci ve světě a dítě všechno přijímá. Když se však naruší věkové pořadí, nemůže dítě jednat autenticky, dětsky. Pokud jsou rodiče dětí slabí, dětem mizí bezpečí z jejich života. Ze slabých rodičů si nemohou vzít žádný příklad, a tím i ztrácejí orientaci ve svém životě. Některé děti pak potřebnou jistotu najdou ve snaze poskytnout mateřskou péči svým dětinským rodičům, a nemohou být pořádně dětmi. Příkladem může být situace, kdy jeden z rodičů odmítá toho druhého a dítě se postaví na stranu slabšího, aby spolu vytvořili silnou koalici.

1.1 Aktivita: Životní role

Účel aktivity: Uvědomění si, jak vnímáme naše místo v životě podle rolí, které na sebe přebíráme ve vztazích, v rodině. Čím otevřeněji dokážou členové rodiny spolu hovořit o hluboce zakořeněných názorech na životní role, tím spíše budou moci dosáhnout konsensu, který rodině dává smysl a je zcela přirozený (z pohledu rodiny může vnímání rolí buď přispívat ke smysluplnosti a harmonii, nebo se naopak může zvyšovat napětí). Vztahy v rodině se prohlubují do té míry, do jaké se podobají vzájemná očekávání ohledně role (pozice) v rodině. Hovoříme zde o nejhlubších očekáváních vůči sobě i partnerovi (např. názor ženy, že muž má být ženě ochráncem a živitelem, žena jemu pečovatelkou, nebo jsou naopak rovnoprávní v manželství, partneři se oba podporují emočně i finančně navzájem. Také podobné názory na rodičovství (např. na hodnoty, které chceme dětem předávat) přispívají ke společnému smyslu rodiny. Názory ohledně práce a významu, jaký jí přikládáte, mohou prohlubovat pocity sblížení v partnerství i v rodině. Role totiž nemají stejnou váhu a výrazně se v nich promítá individualita jedince.

Věk: 4+

Počet osob: 8–12

Pomůcky: Papír, tužka, pastelky.

Doba trvání: 1 hodina

Postup: Vedoucí hry všem rozdá seznam otázek. Nejprve odpovídá každý samostatně, poté probíhá diskuze. Otázky se nemusí zodpovědět všechny. Nejčastější nebo nejzajímavější odpovědi se mohou zaznamenat na tabuli.

1. Co si představíš, když se řekne pojem manžel nebo manželka? Co tato role pro mne znamená? Jak se na tuto roli dívá můj otec nebo matka? Nakolik jsem v tom odlišný/á nebo podobný/á? Co mi na tom, jak se v této roli chovala matka nebo otec, vadí? Jak bych případně chtěl(a) tuto roli změnit?
2. Co si představíš, když se řekne pojem táta nebo máma? Co tato role pro mne znamená? Jak na tuto roli pohlížel můj vlastní otec nebo matka? Nakolik jsem v tom podobný/á a nakolik odlišný/á? Co mi na tom, jak se v této roli chovala matka nebo otec, vadí? Jak bych případně chtěl/a tuto roli změnit?
3. Co si představíš, když se řekne pojem syn nebo dcera? Co tato role pro mne znamená? Jak na tuto roli pohlížel můj otec nebo matka? Nakolik jsme si podobní nebo odlišní? Jak bych chtěl /a tuto roli změnit?
4. Jak bych charakterizoval/a svou roli kamaráda nebo kamarádky pro ostatní? Co tato role pro mne znamená? Jak na tuto roli pohlížel můj otec nebo matka? Nakolik jsme v tom odlišní nebo podobní? Jak bych chtěl/a případně tuto roli změnit?

Reflexe: Je můj názor totožný nebo hodně odlišný od názorů ostatních na tyto role? Co si pod těmito pojmy představujeme nejčastěji? Co bylo neobvyklé a z jakého důvodu se to objevilo? Jaký je náš názor na roli biologického rodiče a nového partnera otce či matky? Mají zastávat roli rodiče vůči dětem původního partnera? Shodneme se v názorech na charakteristiku rolí v naší rodině, případně máme hodně odlišností? V čem nejvíce?

Varianta pro předškolní děti:

• Děti sedí v kruhu, odpovídají na otázky:
  • Co všechno má dělat máma (táta)? Jak to funguje u vás doma? Jak bys to chtěl /a/ změnit?
  • Co všechno podle tebe má dělat syn (dcera)? Jak si to představuje tvůj táta / máma? Chtěl/a bys něco změnit?
  • Co všechno podle tebe má dělat kamarád pro ostatní? Jak si to představuje tvůj táta / máma? Chtěl/a bys něco změnit?
• Namaluj, co všechno dělá doma táta a máma a co děláš ty.

1.2 Aktivita: „Co by to bylo, kdyby to bylo“

Účel aktivity: Popsat jednotlivé členy rodiny podle otázek

Věk: 4+

Počet osob: 1+

Pomůcky: Papír, tužka, pastelky

Doba trvání: 1 hodina

Postup: Děti namalují jednotlivé členy rodiny včetně sebe, rodinu jako celek tak, jak si přestavují, kdyby to bylo: zvíře, věc, barva, vůně, počasí, pohádková postava, jídlo... (děti i samy mohou vymýšlet další otázky). Následuje dobrovolné, celkové nebo jen částečné zveřejnění. Poté se mohou tvořit skupiny podle podobnosti.

Reflexe: Společně diskutujeme o tom, jak se tyto charakteristiky (např. zvířat) projevují v praxi, co s tím můžeme dělat, jak na to reagovat, jak nás to ovlivňuje, jsme také takoví? A proč zrovna takto nás a naši rodinu dítě vidí? Co je zapotřebí změnit v rodinném systému, aby byl funkční?

1.3 Aktivita: Rodina – sourozenecké vztahy

Účel aktivity: Objasnění, jaký význam má pozice v sourozeneckém pořadí pro život rodiny i jedince.

Věk: 6+

Počet osob: 8–12

Pomůcky: Záznamový sešit, tužka

Doba trvání: 1–2 hodiny

Postup: Vedoucí vyzve členy skupiny, aby se rozdělili do čtyř podskupin podle toho, zda jsou mezi svými sourozenci nejstarší, prostřední, nejmladší či jedináčci. Pro potřeby této hry platí, že za jedináčka lze považovat také člověka, který má výrazně staršího sourozence (věkový rozdíl šest a více let).

Ve skupinách se řeší výhody i nevýhody pozice a vše se zaznamenává na papír. Po uplynutí daného časového limitu pro diskuzi (asi 20 minut) se všechny podskupiny vrátí zpět do kruhu a postupně ostatním sdělují, co vymysleli. Všechny podskupiny se vystřídají. Následuje reflexe.

Reflexe: Co jsme se dozvěděli? Jaké jsou největší (ne)výhody, které vyplývají z pozice, kterou máme ve své rodině? Kdybychom si mohli vybrat, kterou pozici bychom nejraději zaujali? Je možné, že naše pozice v rodině nějak souvisí s tím, jak se chováme a jednáme ve svém životě?

Na závěr lze sdělit dětem obecné charakteristiky jedináčků, nejstarších sourozenců, prostředních („Místo, které každý člověk zaujímá v pořadí sourozenců, mu umožňuje získat určité specifické zkušenosti a specifické výhody a nevýhody. Jedináčci zpravidla nemusejí bojovat o pozornost rodičů, mají dobrou šanci být nezávislí dříve než ostatní děti, někdy až příliš brzy. Nevýhodou je, že mají málo příležitostí mít skutečné intimní zkušenosti s jinými dětmi, takže zůstávají vůči jiným dětem často vnitřně rezervovaní a nejistí. Určitým vysvětlením tohoto jevu může být i odpověď na často nepoloženou otázku: Proč jsem zůstal(a) sám (sama)? Někdy se může stát, že to u jedináčků vede ke zpochybňování vlastní hodnoty. Nejstarší sourozenci si po jistou dobu užívají pocit hrdosti rodičů na své první dítě, ale také obvykle zažívají při narození sourozence bolest a ztrátu svého výsadního postavení. O mladšího sourozence se ve většině případů musejí starat, tímto si mohou budovat pocit samostatnosti a zodpovědnosti. Nevýhodou je, že si nemohou hrát, být spontánní, často jsou od útlého věku nuceni dodržovat pravidla („jsi starší a rozumnější“). Nevědomky přebírají část rodičovské zodpovědnosti a kompetencí, mohou přestat být velmi brzy dětmi a mohou mít značné problémy s tvořivostí, spontánností apod. Nejmladší děti obvykle cítí, že zaujímají speciální roli. Je jim poskytována velká pozornost a ochrana ze strany rodičů, jejich nevýhodou je, že jsou v některých případech příliš dlouho připoutáni k rodičům, kterým pomáhají udržet iluzi, že jsou ještě mladí. Nevýhodou je, že nemají možnost přenášet zlost a zklamání na mladší sourozence, jak to mohou dělat starší a prostřední sourozenci. Děti prostřední nebývají obvykle tak přísně vedené jako nejstarší a současně tak rozmazlené jako nejmladší. Prostřední děti mohou být ale někdy přehlížené a tak mohou nastat pochybnosti o své vlastní hodnotě. Často se vydávají poměrně neobvyklými životními cestami, kde se tuto hodnotu snaží najít.“)