Rodiny s více problémy různého charakteru nejsou pouze ty, které bydlí ve vyloučených lokalitách. S těmito rodinami se setkáváme i mimo vyloučené lokality. Repertoár problémů těchto rodin je velmi široký. Podle povahy převládajících problémů se můžeme přiklonit k definování těchto rodin jako rodin dysfunkčních, které produkují maladaptivní chování jednoho nebo více členů rodiny. U těchto rodin nalézáme mnoho rizikových faktorů, které ovlivňují rodinu, např. dlouhodobě neřešené problémy, rigidní sociální role, nejasná komunikace mezi členy rodiny, absence hranic, emoční problémy apod.

Sociálně psychologická funkce rodiny může být narušována v celé řadě situací. Konfliktní situace v rodině (rozvodové rozepře, neshody mezi generacemi, psychologické nepřijetí dítěte, závislosti některého člena rodiny na drogách, alkoholu, stejně tak sociálně a emočně nevyzrálí rodiče, kteří velmi často nezískali vhodné vzory v orientační rodině, mívají obtíže v naplňování sociálně psychologických potřeb svých dětí (Kraus, Poláčková 2001, s. 82). Ve vývoji těchto rodin můžeme nalézt poruchy objektivního charakteru, subjektivní i smíšené. Mezi objektivní řadíme ty, které jsou nezávislé na vůli rodičů, jako nezaměstnanost, nemoc, postižení, invalidita apod. Subjektivní faktory jsou závislé na vůli rodičů; neochota řádně pečovat o dítě, reagovat na potřeby dítěte (dítě roste vedle rodičů, nikoliv v symbióze s rodiči). Většinou je to proto, jelikož rodičům chybí základní vzorce chování, mají problém přijmout společenské normy, neschopnost vyrovnat se s obtížnými životními situacemi. Do této skupiny můžeme zařadit rizikové faktory na straně rodičů a také koncept nezdolnosti. Smíšené poruchy jsou kombinací obou předchozích, ke kterým se přidružují další, jako ztráta bydlení, nedostatek finančních prostředků, zadluženost, nízká vzdělanostní úroveň rodičů. Je to ta skupina rodičů, která si vybudovala určité „vnitřní programy“, které je zavádějí do stále slepých uliček a činí je trvale nešťastnými (jak již bylo popsáno). To vše produkuje závažné krizové situace, fázi bezmocnosti rodiny, nezájem vzniklou situaci řešit.

Rodiny s více problémy mají strach ze změn (o to je sociální práce složitější), odvracejí se od svých těžkostí, nechtějí problémy řešit, často je bagatelizují, nemají důvěru k sociálním pracovníkům, ostatním pomáhajícím profesím, službám. Nemají rádi mentorování, poučování, nechtějí slyšet takové věty jako: „máte problém… jelikož… “, taková slova padají na nepříliš úrodnou půdu.

Přenos původních trans generačních vzorců chování, ve kterých žijí generace těchto rodin, jim brání přijmout jiné životní role a standardy, kterým právě pro svou „ jinakost“ často nerozumí. Trans generační přenos je přenos určitého jevu z jedné generace na druhou, např. při výchově dětí (Hartl, Hartlová 2009). Děti, které vyrůstaly ve funkční rodině, využívají své pozitivní zkušenosti i v dospělosti. Zde vidíme úzkou souvislost mezi rodinou orientační, tedy tou, do které se dítě rodí, a rodinou pro kreační, což je rodina, kterou dítě v dospělosti utváří samo. „Dítě téměř vždy imituje rodičovský vzor. Napodobuje rodiče stejného pohlaví, syn otce, dcera matku. Proces identifikace s rodičem však probíhá jednoduše tam, kde se dítě s rodičovským vzorem ztotožnit mohlo a chtělo (Matoušek 2003)“.

Rodinám s více problémy je zapotřebí věnovat zvýšenou pozornost právě při práci s komunitou. Kromě jiných problémů, které rodina má, největším problémem je ohrožení dítěte v takových rodinách. Mnozí rodiče si neuvědomují závažnost situace, mnozí z nich vláčí s sebou balík nevyřešených problémů a neví, jak s nimi naložit. Právě pro takovou skupinu rodičů/rodiče je velmi vhodné jejich zapojení do komunitního klubu právě s ohledem na koncepci a obsah herních aktivit v klubu.

Jaké postupy práce s těmito rodinami můžeme zvolit

• V první řadě musíme zjistit, z čeho pramení problémovost rodiny, tj. musíme se zabývat historií rodiny, co se událo, příčinami, jak dlouho trvá složitá rodinná situace, jak ji vnímají rodiče. To předpokládá zabývat se sociální diagnózou rodiny.
• Zjistit, jak fungují emocionální vazby v rodině, zvláště k dětem. Jak jsou děti na těchto citových vazbách, byť neefektivních, závislé, a to i přesto, že rodina je považována za více problémovou. Nikdy nestavíme dítě do pozice proti rodině, rodiči; dítě má právo participovat na účasti řešení problému.
• Využijeme rozhovor s rodiči (forma narativního rozhovoru). Je přínosem vnímat příběh rodiny ve více rovinách. Protože každý její člen má svůj příběh, včetně dětí. Děti potřebují rozumět tomu, co se s nimi děje a mít možnost sdělit své potřeby, které musí být akceptovány.
• Významnou oblastí je psychosociální pomoc, tj. pomoc při vyjádření jejich potřeb v rovině sociální, psychické a tělesné, posílení sebevědomí rodiny, vlastní růst, otevření se budoucnosti. Zde je na místě změnit destruktivní programy rodiny na nové programy pro lepší život.
• Co znamená vypracovat nový program? Jak již bylo uvedeno, mnohé rodiny mají vypracované „vnitřní programy“, podle kterých žijí. Je to jejich tajný program, který je hluboko uložen v jejich vnitřním světě. Většinou se jedná o programy z dětství, které se i v dospělosti urputně rozvíjejí. Tyto „vnitřní programy“ se ustavily působením těžké životní situace, většinou v nějakém zoufalství a mnohdy slouží k přežití. Pro mnoho lidí, rodin je těžké akceptovat, že neměli šanci, dál bojují s větrnými mlýny. Dokud člověk doufá jedině v pomoc, která přijde zvenčí, je všechno marné. Nový program by měl být formulován stručně a jasně a vždy pozitivně např. „mám svou cenu, mám svou hodnotu, mám ve svém životě právo na štěstí“… Zavádění nového programu je mnohdy spojeno s těžkostmi. Původní vnitřní program patřil dosud k osobnosti jedince. Byl v souladu s jeho „ já“. Člověk věřil, že je v pořádku, bylo pro něj samozřejmé, jaký je. Mnoho více problémových rodin si nedokáže představit, že by jinak uvažovali a jinak cítili. Převedení na nový program musíme rodiny naučit, musíme s nimi pracovat společně. Je to metoda postupných kroků, určitý druh terapie.
• Pomůže nám metoda přístup zaměřený na řešení, socioterapie, distribuce sociálních opor, zabránění vyčlenění ze života komunity, ve které rodina bydlí.
• V návaznosti na vybraný model herní aktivity, pro nastavení a hodnocení cílů práce s rodinou můžeme použít metodu hodnocení SMART. Můžeme ji použít při plánování určitých činnosti a postupů, které ve svém závěru by měly vést ke zplnomocnění klienta, rodiny. Metoda SMART se skládá z 5 základních kroků: stanovení specifických cílů (odvislé od řešené situace), cíle musí být měřitelné – tj. čeho bylo za dobu intervence dosaženo, k jakým kvalitativním změnám v rodině došlo, ambiciózní cíle – dosažitelné pro klienta, rodinu, realistické – dají se splnit a časově jsou ohraničené. Cíle je zapotřebí zpracovat s celou rodinou. Smyslem je rozvíjet potenciál rodiny, dát rodině naději na změnu vlastního života. Změna musí být začátkem něčeho nového pro rodinu.
• Dále musíme pracovat se sociálním prostředím rodiny. Za důležité můžeme považovat monitoring, vstupní analýzu potřeb v dané lokalitě, kde rodina bydlí. Nesmíme zapomínat, že rodiny s více problémy jsou vytěsňovány na okraj lokality, případně do vyloučené lokality, což zhoršuje jejich situaci a může negativně ovlivnit život rodiny, který se dá pomocí intervence změnit.
• Sociální pracovník musí umět specifikovat potřeby těchto rodin, vytvořit prostor pro spolupráci s rodinou, což také obnáší analyzovat dosavadní způsob jejího života. Definovat problém a na základě analýzy stanovit priority rodiny.
• Je vhodné, aby se rodina průběžně zúčastňovala edukačních aktivit v Klubu.
• V prostředí, kde rodina bydlí, lze využít svépomocné skupiny, vytvoření sociálních programů, které pomůžou navázat kontakt rodině se širším společenstvím prostředí. Často jsou tyto rodiny v odporu a ze začátku nechtějí spolupracovat, jejich obranné mechanismy jsou důsledkem reakce na jejich dřívější problémy, traumata. Jak uvádí Matoušek (2014, s. 33), lidé žijící v deprimujících podmínkách si budují osobnost a styl komunikace tak, aby byli co nejvíce chráněni před ohrožením a aby obhajovali své zájmy svými prostředky.

Poznámka na závěr: pro sociální práci, sociálního pracovníka, víceproblémová rodina nemůže být „předmětem“, který odložíme, „protože s tím se nic nedá dělat. Často zužujeme pojetí, obsah problémů takové rodiny. Pamatujme však, že ani tato rodina od svého začátku nebyla nebo nemusela být problémová. Máme dostatek příkladů z praxe, kdy „vážené“ rodiny ve svém prostředí se staly více problémové. Neúspěch v něčem, jeho nezvládnutí, krize, malý problém a další se nabalovaly jako „sněhová koule“. Při vyhodnocování více problémových rodin musíme být velmi obezřetní, dostatečně erudovaní a schopní využít všech metod a postupů k narovnání situace rodiny.