Transakční analýza je poměrně mladý psychoterapeutický směr, který má své kořeny v polovině 50. let 20. století. Zakladatelem je Eric Berne (E. L. Benstein), americký lékař, psychiatr a psychoterapeut. V současnosti se s TA můžeme setkat v sociální psychiatrii, v psychoterapii, ve vzdělávání (má přímou vzdělávací a preventivní úlohu pro děti, rodiče i vzdělavatele). Dětem pomáhá získat emoční gramotnost, emoční a interpersonální dovednosti. TA můžeme uplatnit v sociálním poradenství, které je založené na principu determinace současného chování minulosti s využitím principu kauzality a behaviorálních přístupů. TA a její uplatnění v sociální práci najde své místo v individuální skupinové sociální práci s klientem, práci s rodinou (např. řešení rodinných konfliktů mezi rodiči a dětmi, kdy si můžeme klást otázky: jaké podněty dítěti chybí, potřebuje být „hlazeno“ nebo pochopeno). Docela dobře můžeme využít TA ve vzdělávání sociálních pracovníků, např. Supervize, ale také v učení komunikačním dovednostem, vedení pracovníků v organizacích, personalistice apod.

Berne značnou část svého úsilí věnoval tomu, aby rozpoznal způsoby, jakými spolu lidé komunikují. A došel k závěru, že lidé mezi sebou komunikují pomocí tzv. transakcí. Transakce jsou důležité pro sociální práci a komunikaci, např. mezi členy rodiny, rodičem a dítětem, mezi dětmi apod. V komunitním klubu pro rodiče a děti, při různých herních aktivitách velmi dobře můžeme pozorovat, jakým způsobem probíhají transakce mezi jednotlivými členy rodiny, rodiči a dětmi. Tyto transakce nám hodně napoví o situaci formování určitých vztahů v rodině, o rodičích a dětech. Pozorované transakce můžeme dále využít při konkrétní práci s rodinou.

Transakce je nejmenší komunikační jednotka, která sestává ze zprávy vysílajícího a reakce přijímajícího. Zprávy a reakce mohou být i neverbální signály (např. zamračený, sevřené rty, signály jako slzy, koulení očima, okusování nehtů a další). Komunikace je dovednost, která je nejdůležitější pro vytvoření a uchování otevřeného a rovnocenného vztahu s druhým člověkem. Komunikovat potřebujeme proto, abychom věděli více o sobě, o světě kolem nás, abychom mohli sdílet tento svět s druhými, abychom se pobavili, nebo si hráli, nebo se uvolnili, nebo se prostě těšili. Mezilidská komunikace je přenosem informací a budování vztahů důvěry; v praxi probíhá obojí současně.

K tomu, abychom mohli rozluštit význam transakcí, musíme se podrobněji zaobírat problematikou tzv. ego – stavů. Berne tvrdil, že jedna a tatáž osoba vnímá různými způsoby prožívání, které ovlivňují myšlení, cítění a k nim se vztahuje chování. Tyto způsoby prožívání nazval ego-stavy. Existují 3 stavy ega: Rodič, Dítě, Dospělý.

V rodiči jsou nahrány všechny domněnky, pravidla, zákony, které dítě slyšelo od rodičů a vidělo v jejich životě. Rozlišujeme rodičovský stav ega jako Kritického a Pečujícího rodiče. Pečující rodič je chápán čistě pozitivně, ale má negativní aspekt – přehnaně ochraňující postoj vůči dítěti. Kritický rodič bývá naopak mnohdy chápán negativně, protože kritika má v naší řeči negativní konotaci.

Dítě je pozůstatkem vnitřních duševních stavů člověka v dětství. V negativním smyslu se jedná o pocity bezmoci, strachu, provinilost, pocit méněcennosti. V kladném smyslu má dítě i pozitivní stránky (zvědavost, tvořivost, spontánnost apod.). Dospělý zpracovává a hodnotí informace na základě své vlastní zkušenosti a vlastního rozumu. Liší se od stavu Rodiče, který tvoří soudy na základě nápodoby, ale i od stavu Dítěte, které reaguje na základě citů a nedovede dostatečně diferencovat. TA pracuje se scénáři. Scénář je trvající program vytvořený v raném dětství pod vlivem rodičů, který usměrňuje chování jedince v nejdůležitějších ohledech života. Scénáře jsou trans generační, jsou předávány formou rodinných tradic, poznatků, postojů, přesvědčení. Můžou být předávány neverbálně, „pohlazením“, tj. způsobem, kterým jsou předávány příjemné, nebo nepříjemné pocity, dále modelováním, tj. dítěti je předváděno drama podle určitého scénáře, jak žijí ostatní v rodině, např. prostřednictvím her. Dále verbálně, tj. přisuzováním vlastnosti a s dítětem se potom zachází tak, jakoby tyto přisouzené vlastnosti mělo (je inteligentní, hloupý), to jsou transakce.

TA pracuje s dalšími pojmy a to „pohlazení“ a „hry“. Pohlazením rozumíme určitou stimulaci, zážitky, uznání, emoční kontakt – vše, co náš život činí zajímavý a smysluplný. Např. učitel ve škole může dobře využít formu pohlazení větou: „domácí úkol jsi splnil na výtečnou“, nebo vedoucí pracovník svému podřízenému může říct: „vaše pracovní výkony hodnotím velmi pozitivně“. Člověk bilancuje „pohlazení“, oceňuje jak pozitivní, tak i negativní formy pohlazení. „Pohlazení“ vypovídají o naší spokojenosti a nespokojenosti, těch, kterých máme dostatek a těch, kterých se nám nedostává.

Hry jsou ustálené transakce, jejichž cílem je něco na druhém „uhrát“. Slovem hra se rozumí to, co máme na mysli, když říkáme „musím to na něho uhrát“, nebo také říkáme „nehraj to na mě“. Většina her má destruktivní charakter a cílem je získat nad druhými navrch. Ale jsou také jedinci, jejichž ziskem ze hry je pocit zmaru, bezvýchodnosti, ponížení.

Pro TA důležitý je rozbor hry, her, které najdeme ve scénáři našeho klienta. Hra je vlastně scénář v akci. Má skryté a manipulativní vlastnosti, střídaní egostavů, což odhaluje skutečnou motivaci v pozadí hry, špatný výsledek, či výtěžek na konci. Takové manipulativní vlastnosti ve scénáři hry můžeme najít v sociální práci, kdy pracujeme s oběťmi násilí, zvláště psychického násilí na ženách, např. mocenská opatření související se žárlivostí partnera, si žena vykládá jako velkou lásku, často doprovázeno větou „nemůžeš jít za kamarádkou, měla bys být jen se mnou, protože tě milují“, a další podobné věty. Je to vlastně hra ze strany partnera, hra budoucího pokračujícího násilí a u ženy ztráta vlastní autonomie.

Čeho si můžeme všimnout při posuzování stavů ega, a následně je analyzovat; jsou to základní klíče, pomocí kterých poznáváme osobnost jedince. V první řadě se jedná o analýzu chování v širokém slova smyslu. Chováním budeme rozumět nejen sociální chování, ale především výrazové projevy, gesta, mimiku, držení těla, vystupování apod. Dále jsou to hlas a jeho zvláštnosti (tón, rytmus řeči), projevy, které jsou označovány jako paralingvistické. Důležitá je řeč. Posouzení je náročnější, protože musíme rozpoznat bohatství informací, které se ve sděleních člověka skrývají. Jsou to slova, která se nám objevují u Rodiče: dobrý/špatný, musíš/nesmíš, pamatuj si… /opovaž se; u dítěte chci/nechci, citoslovce, bojím se, že… , u Dospělého: jak, kde možný, zajímavý, rozumný, účelný apod., které tvoří kompozici různých vět. Následně je to hlas; u Rodiče, uklidňující, přesvědčivý, chlácholivý, u Dítěte – vzlykavý, žádající, koketní, stísněný a u Dospělého – věcný, klidný. Dále jsou to výrazy/gesta; u Rodiče – rozevřená náruč, vlídný úsměv, zamračená tvář; u Dítěte – smutný, spontánní, překvapený apod., u Dospělého – přemýšlivý, bdělý, ostražitý, gesta úsporná. Postoje: u Rodiče – postoj pečující, chápající, posuzující, moralizující. U dítěte – postoj udivený, obranný, hravý, zahanbující apod., u Dospělého postoj přímý, otevřený, racionální, hodnotící apod.

V TA důležité je umět posoudit rané vzpomínky na léta dětství. TA předpokládá, že přítomné chování a prožitky jsou ovlivněny událostmi, jimž jsme museli v dětství čelit, nebo byli jsme svědky těchto událostí. Tyto souvislosti si běžně neuvědomujeme, ale jednáme na základě varianty řešené situace. V kritických životních situacích, zlomových okamžicích života, jednáme tak, jak jsme viděli jednat své rodiče, nebo jiné klíčové osoby. V praxi se můžeme setkat s výpověďmi matek, které samy byly umístěné v DD: „nikdy bych nedala své dítě do dětského domova“. A stačí, že se matka dostane do krizové situace a její náhled na vzniklou situaci se mění. Tyto modelové situace jsou pro nás návodem, spouštějí role, které jsou – můžeme je nazvat jakýmsi „převlekem“. Významným vodítkem k pochopení problémů klienta nejenom v TA, ale i v sociální práci, je zjištění, co si pamatuje z interakce mezi rodiči, z jejich hádek, nebo z toho, co mu rodiče přikazovali, nebo zakazovali. To všechno nás může navést k poznání toho, který ze stavu osobnosti u daného jedince převládá, nebo podle jakého scénáře jedná.

Vnitřní dialog (naše vnitřní naslouchání) funguje jako svědomí. Ve svědomí se manifestuje rodič v nás. Naslouchání do sebe je fenomenologickou analýzou. Můžeme porovnat dvě rozdílné situace, ve kterých se manifestuje Rodič v nás, jeho zákazy, či příkazy, např. pokušení dítěte něco v obchodě ukrást. Jedno dítě v nestřeženém okamžiku, kdy se prodavačka nedívá, ukradne sladkosti. Vybaví se mu hlas otce „ukradni, co chceš, ale nesmí tě při krádeži chytit“. Druhé dítě má stejnou tendenci, ale neukradlo sladkosti. Má jiný signál „od maminky ví, že se nekrade, protože hodné děti nekradou“.

Reflexe a sebereflexe transakcí znamená, že si všímáme, co se děje mezi mnou a druhými lidmi. Zjišťujeme, jaké pocity a reakce v nás vyvolávají druzí lidé (sebereflexe), nebo se snažíme odhadnout, jaké pocity a reakce vyvoláváme my v druhých lidech. Vlastně objevujeme, z jakého stavu osobnosti s námi druhý člověk komunikuje, a usuzujeme na dominanci stavu, nebo který stav je aktivován v nás.

V praxi sociální práce je zcela běžné, že na některé sociální pracovníky se klienti obracejí častěji, případně opakovaně, vnímají ho jako autoritu, a ví, že jim vždy pomůže. Jak vyhodnotit tuto situaci; je to obtěžující klient, nebo klient, který nás vnímá jako Pomáhajícího rodiče? Nejsou ojedinělé případy, kdy sociálního pracovníka navštěvují zletilé děti z PP nebo po ukončení pobytu v DD, které již mají třeba vlastní rodinu, děti. V daných případech nejde o obyčejné popovídání, ale vždy je zapotřebí hledat motiv těchto kontaktů. Sociální pracovník pro tyto osoby je Pomáhajícím rodičem a v těchto zletilých dětech je aktivováno Bezradné dítě.

Proces reflexe a sebereflexe je jedním z nejdůležitějších klíčů, který nám pomůže získat informace o sobě a o druhých. Rozlišujeme dvě důležité dovednosti, jimiž se reflexe a sebereflexe realizuje: empatii, co znamená vcítit se do druhého, tj. snažit se vystihnout, jaký ten druhý je, a recipatii, která doplňuje empatii. V recipatii neuvažujeme, jaký ten druhý je, ale ujasňujeme si, jaké pocity v nás vyvolává, jak s ním jednat. V sociální práci proces reflexe a sebereflexe je využíván při práci s klientem, co znamená schopnost sociálních pracovníků citlivě vnímat a hodnotit kontexty práce s klientem. To platí pro všechny cílové skupiny, bez ohledu, zda se jedná o jednotlivce, rodinu, skupinu, komunitu apod. (reflexe po jednání, reflexe při jednání).

Základním prostředkem TA pro poznání problémů člověka jsou životní pozice. Životní pozice, nebo „zabydlení se“ na určité životní pozici, uspokojuje náš hlad po struktuře. Strukturou rozumíme náš čas a prostor, ve kterém realizujeme své aktivity, ve kterých probíhají transakce. Bavíme se, pracujeme, hrajeme hry, tlacháme o ničem. Spolu s hladem po struktuře existuje v každém z nás hlad po pozici. Naplňováním svého života, času, realizujeme i svou pozici. Nějak se utvrzujeme v tom, jak nás lidé vnímají, co od nás očekávají, jak budeme reagovat apod. Očekává se, že se budeme chovat v souladu se svou pozicí. Jenže jedinec se vyvíjí, dorůstá a někdy vybočuje ze své pozice, což okolí odmítá a vhání nás zpátky do stylu, který jsme již opustili. Jsou to časté situace, se kterými se můžeme setkat v praxi sociální práce, zvláště u dospívajících dětí se zdánlivě „výchovnými problémy“, které rodiče řeší se sociálním pracovníkem nebo kurátorem a je jim doporučeno, aby změnili svůj styl výchovy. Avšak pubertální jedinec nadále jedná negativisticky, je kritický vůči rodiči a změny v chování vůči němu často komentuje větou: „jakou boudu na mě šije“. Tatam jsou dobré rady sociálního pracovníka a začarovaný kruh pokračuje dál. Zkušenost dokládá, že pozice, na které je člověk „uvrtán“, nám dává okovy, vytváří bariéru, přes kterou se nemůžeme dostat.

Čtyři pozice zavedené transakční analýzou, o které pojednává zakladatel TA Berne: Já jsem OK, Ty jsi OK. Tato pozice je vyspělou pozicí, na kterou se všichni lidé nedostanou. Cílem TA je naučit jedince zaujímat tuto pozici a „zabydlet se v ní. Kromě již zmíněné životní pozice existují následující: Já nejsem OK – Ty jsi OK, Já nejsem OK – Ty nejsi OK, Já jsem OK – Ty nejsi OK.

TA nám ukazuje, že mnoho lidí v určitém okamžiku svého života, většinou vlivem příkazů nebo zákazů, nebo pod vlivem nápodoby nebo připisování vlastností, se vychyluje ze své životní dráhy a začínají jednat pod vlivem scénáře. Většina lidí tráví část svého času v každé z životních pozic. Máme také tendenci nacházet útočiště v jedné z Ne- OK pozic, zvláště, když je náš život obtížný. Důležité je odhalit, ke které pozici člověk za takových okolností sklouzne. Dozvíme se toho hodně o klientových očekáváních od sebe, směru jeho životního plánu včetně zástupných pocitů, kterými bude špatnou zkušenost a svůj životní scénář potvrzovat. Mnoho našich pozicí je spjato s určitými rolemi, o nichž si většinou myslíme, že je okolí očekává nebo které nám někdy okolí vnucuje. Role je soubor představ a chování, které se váží na určitou pozici. Člověk, který není zajatcem scénáře, je schopen jednat podle požadavků situace a podle odhadu možných následků, což zajatec scénáře nedovede.

Shrnutí k transakční analýze

TA, to je jedna z forem terapie. My však nebudeme při realizaci našich aktivit při práci s rodinou, nebo v Klubu pro rodiče a děti pracovat s TA jako terapií. Ale TA nám poslouží jako informace o tom, na jakých základech probíhá komunikace mezi jednotlivými členy rodiny, se kterými pracujeme. Komunikaci v uvedeném smyslu nechápeme jako „běžnou výměnu názorů“ na něco. Forma komunikace v TA nám poskytuje větší prostor pro analýzy situací, které se v rodině odehrávají a proč rodič, dítě na různé podněty reagují tak, jak reagují.

Součástí naší práce jsou také pozorování, reflexe, vyvozování závěrů apod. TA nám to umožňuje. Když v textu hovoříme o ego-stavech, musíme si pamatovat, že TA se dívá na lidskou osobnost jako na jednotu tří složek; každý máme v sobě části – obrazně nazváno Rodič, Dospělý, Dítě. Tyto části tvoří jednotu naší osobnosti. V komunikace můžeme jednat z pozice Rodiče, Dospělého, Dítěte, aniž si to uvědomujeme, ale projevuje se to navenek určitým chováním, jednáním apod. a jak ty tři ego stavy reagují, si můžeme všimnout jednak pozorováním, nasloucháním, reflektováním. Pokud reagujeme na situace jako Rodič (přikazujeme, zakazujeme, hodnotíme apod.), vždy se jedná o vštípené pojetí života. Naučené pojetí života charakterizuje Dospělého, který poznává, řeší, zkoumá, rozhoduje. Pociťované pojetí života, Dítě se raduje, touží, tvoří, trápí se apod.

Všechny tyto ego-stavy v jedné osobnosti našeho klienta, rodiče, dítěte tvoří soubor záznamů a instrukcí, které do nás vpravili rodiče, starší sourozenci, prarodiče, učitelé a jiní významní dospělí, zejména v prvních 5 letech našeho života, později v případě, že jsme se setkali s významnými autoritami, které nás ovlivnily.

Rodič v nás je ta část osobnosti, která hodnotí, soudí, přikazuje, pomáhá a všechno ví. Obsahuje souhrn návodů – např. co jíst, jak opravit vodní kohoutek, jak zjistit odjezdy vlaků… Potíž je ale v tom, že to vím tím způsobem, jakým mu to bylo vštípeno, a nepřipouští, že by to mohlo být jinak. To může vytvořit konflikt, se kterým se v praxi při jednání s klientem můžeme setkat. Člověk, který má hodně v sobě kritického rodiče (tak byl vychováván), jedná s druhými tvrdě, necitlivě (může se projevovat jako vzdorovité dítě). Pomáhající rodič je laskavý, ochraňující, budí důvěru.

Klient, který má v sobě velký podíl Kritického rodiče, může používat vůči svému synovi takové věty: „z tebe chlapče nic nebude“, „pořád mu to říkám“ (je to proto, že tvrdý kritický rodič tak byl vychováván, to mu bylo vštípeno a ve skrytu duše pořád slyší hlas svého kárajícího otce). Ten hlas může být tak silný, že syn našeho klienta začne selhávat.

V každém z nás, včetně našeho klienta, je zabudované dítě. Dítě, to jsou jeho pocity, potřeby, energie; je to záznam, co jsme v dětském světě prožívali, když jsme naráželi na překážky, byli jsme ukřivdění, měli jsme strach, utíkali jsme z domu, protože jsme byli bití, náš život byla jedna džungle; byli jsme bezradní, „uzlíček nervů“, snažili jsme se nějak tomu vzdorovat. V každém z nás i v klientovi najdeme vzdorovité dítě i způsobné dítě. A tak jsme se naučili, jak na různé situace reagovat. Vzdorovité dítě v našem klientovi se projeví, protože si pamatuje, co muselo prožít, jak se bránit. A ono se brání i dnes; může to být určitá agrese, neposlušnost, když nás někdo napálí apod., v nás i v našem klientovi zůstává také způsobné dítě, naučili nás, jak dosahovat úspěchů vzorným chováním a poslušností. Je zde také negativní stránka způsobného dítěte: jsme příliš konformní, méně tvořiví a bezprostřední (ale také snadno manipulovatelní).

Dospělý – jako naučené pojetí života. Je to ta část naší osobnosti, ve které je zdroj rozumného jednání. „Svým Dospělým“ poznáváme, klademe otázky, zkoumáme, řešíme problémy, také myslíme, zvažujeme různé alternativy, docházíme k závěrům, které znovu ověřujeme. Dospělý představuje aparát poznávání na základě pokusů a omylů. Dospělý je korekce schopný, vždy všechno prověřuje, nestaví na jednom řešení, je schopný neustálého růstu.

Tak, jak bylo uvedeno, že ega-stavy jsou složkou osobnosti jedince. Každá složka osobnosti v některých životních situacích může být funkční a každá má své úkoly v jednání osobnosti. Stav ego Rodič je strážcem tradice, instrukce, jak jednat. Stav ego dítě je zdrojem energie a citů, Stav ego dospělý je systém orientace a realizace.

K vyrovnanosti klidu a zralosti jednání přispívá, když se člověk naučí každý transakční podnět přijímat svým Dospělým ego a nenechat se vyprovokovat, když se v nás bouří ego- Rodiče, nebo ego-Dítěte.

Pokud pochopíme systém TA, jsme více schopní rozumět komunikaci, interakcím mezi členy rodiny, ale také konfliktům, které nemusí pramenit ze zlé vůle klienta, ale za nimi se můžou skrývat ega-stavů, zvláště jak byla v jednotlivých obdobích života formována.

Často používáme pojem transgenerační přenos v rodině. Můžeme se setkat s tímto pojmem, pokud řeším domácí násilí, nebo bití, týrání dítěte, při analýze problému, kdy se zabýváme nevhodným způsobem zacházení s dítětem (třeba bití, pohlavky apod.), některý rodič nám řekne: „no a co, mě také doma bili a nikdo to neřešil, pár facek neuškodí“ … nebo u násilí, pokud dítě zjistí, že si může vymoci poslušnost, autoritu silou, jako třeba rodič – začne ji časem také používat.

Pro podrobnější vysvětlení systému TA a pro naše účely, informace můžeme považovat za dostačující. K hlubšímu studiu pak odkazujeme na odbornou literaturu. (zpracováno podle Příručky prof. V. Smékala, TA příručka, 2004)