Další skupinou rodin jsou rodiny rekonstruované. Jsou to rodiny nově složené, které vznikají v okamžiku, kdy si jeden z partnerů přivede do nového partnerství děti z partnerství předchozího (ať už mu byly svěřeny do péče, nebo ne). Nová rekonstruovaná rodina by neexistovala, kdyby dříve neexistovala jedna nebo více zaniklých původních rodin. Genetický trojúhelník matka-otec-dítě stále doplňují noví partneři. Jak všichni víme, založením rodiny vznikají pokrevní vazby. Ty jako vazby biologické jsou nezpochybnitelné, protože pokrevní svazky spojující členy rodiny na rodičovské a sourozenecké úrovni jsou trvalé a nelze je zrušit. Rekonstruované rodiny jsou „vytvářením“ nové rodiny, která vznikla na základech minimálně jedné, nebo více původních rodin. Konfigurace rekonstruovaných rodin není stálá a podléhá změnám. Je to stále proměňující se systém. Život těchto rodin se více zakládá na citech, které nejsou chráněny pokrevními svazky. Základní charakteristikou je nestálost vazeb. Vazby a vztahy v nové rodině opakovaně procházejí těžkými zkouškami, protože každý z partnerů do vztahu přináší původní zkušenosti jednak ze svých orientačních rodin a také z předchozího rodinného soužití. Do vztahu přinášíme minulost svého partnera či partnerky. Tvoří se tak vícerozměrná struktura nového systému.

Každá nová rodina je totiž poté, co prošla zkouškou rozdělení, vystavena snad ještě obtížnější, dvojité zkoušce: zkoušce integrace a diferenciace. Nevyjasní-li se v rámci rekonstruované rodiny dostatečně všechny vztahy, zvyšuje se riziko narušení psychického vývoje dětí, zmatení rolí a funkci v rodině. Pokud se rozhodneme, že nechceme věnovat příliš velké úsilí tomu, abychom jasně a přesně vymezili každému z členů rodiny jeho pozici, znamená to, že pohrdáme potřebou dítěte vytvořit si vlastní identitu a získat pocit bezpečí, které v původních rodinách poskytují genetické vazby. Proto je třeba zřetelně pojmenovat vztahy a vazby, na nich je život v nové rodině založen. To nám umožní definovat rodinnou hierarchii: kdo patří do generace prarodičů, kdo do generace rodičů a kdo do generace dětí. Znamená to pojmenovat různé funkce: kdo co v rodině dělá, kdo zodpovídá za koho, odhalit vazby příbuzenské a vazby založené výhradně na citech.

Vztahy založené na citech nebo volbě se mohou od vztahu založených na pokrevním příbuzenství výrazně lišit. Můžeme mít někoho různým způsobem rádi a respektovat jeho city. V nových, rekonstruovaných rodinách je potřeba se k druhým chovat laskavě a vstřícně, ale není povinností dávat najevo svou lásku. Pojmenovat při oslovení druhého, znamená definovat, jaké pouto lidi spojuje. Určit pojmenování každého člena rodiny a oslovovat jménem, znamená určit vztah mezi oslovujícím a osloveným. Otec není vždy „tatínkem“ všech dětí v rekonstruované rodině, stejně tak matka není matkou všech dětí a všechny děti nejsou vlastními sourozenci.

Obtížnost soužití v rekonstruovaných rodinách spočívá v tom, že partneři, kteří se stávají jejich jádrem, zřídkakdy do nového vztahu přicházejí volní. Otázkou je, jaká doba uplynula od rozchodu předchozího vztahu, zda nový vztah v sobě skrývá pomstu, nenávist vůči bývalému partnerovi, nebo opravdovou náklonnost k jinému partnerovi. Počátky rekonstruované rodiny často spadají do velmi stresujícího období, které s sebou nesou změny. Pro každého člena rodiny, ať už pro rodiče, nebo pro dítě, existuje nějaké „před rozchodem a po rozchodu“. Každý potřebuje jinak dlouhou dobu k tomu, aby se vyrovnal se změnami a prošel procesem truchlení za původní rodinou.

Vlastní rodič má před sebou úkol podělit se o část odpovědnosti za výchovu dítěte s nevlastním rodičem, udělat mu místo ve výchově a domlouvat se s ním na řešení situace v rodině. Pro nevlastního rodiče to obnáší poznat dítě, poznat, jak je vychováváno, a postupně se na jeho výchově začít podílet. Dobrému fungování rodiny přispívá, když si je nevlastní otec vědom toho, že je nevlastní a nenahrazuje dítěti vlastního otce. Nevlastní rodič může být v životě dítěte velmi důležitý a může jej obohacovat. Jeho role je snazší, když respektuje roli vlastního rodiče. Od nevlastního rodiče potřebuje dítě dostatek prostoru a svobody pro blízký vztah s vlastní matkou a s vlastním otcem. Dítě, hlavně v počátcích soužití, potřebuje, aby mu byl nevlastní rodič k dispozici tehdy, když ho žádá, aby mu poradil a pomohl s tím, co potřebuje. Dítě potřebuje zjistit, zda ho může žádat a může být vyslyšeno. Od vlastního rodiče, se kterým žije, dítě potřebuje, aby ho netlačil do kontaktu s nevlastním rodičem. Potřebuje mít občas vlastního rodiče jen pro sebe a potřebuje i čas, který tráví všichni společnými činnostmi. Od obou dospělých dítě potřebuje, aby vytvořili pokud možno stabilní partnerství, které mu bude poskytovat pevné zázemí pro jeho růst. Děti a nový partner potřebují čas, aby si na sebe vzájemně zvykli. Potřebují si vytvořit vlastní postoje vůči novému partnerovi svého rodiče, potřebují zjistit, jakým způsobem k sobě patří.

Nejčastějším problémem, se kterým se děti z poskládaných rodin potýkají, jsou žárlivost, ukřivděnost, ale také snaha využít situaci ve svůj prospěch. V rekonstruovaných rodinách se na výchově podílejí všichni společně a někdy dítě musí poslouchat tři nebo čtyři dospělé osoby. Pokud v rodině funguje otevřená komunikace, mají děti žijící v takto široké rodině mnohem více možnosti k vyjednávání, zjišťování, co u koho funguje, nastavování hranic. Pokud je komunikace ve vztahových liniích správně uchopena, může být pro dítě v některých ohledech přínosem. Víme, že každá rodina funguje jinak a dítě se musí naučit tomu „ jak to je jinak“. Jsou to pravidla nového společného soužití.

Rodiče, kteří tvoří rekonstruované rodiny, mají své problémy, ve většině případů jsou to problémy vztahového charakteru, uspořádání poměru v nové rodině, vstup prarodičů do nového/nových vztahů apod. Jsou to i konflikty, které souvisí s batohem problém z dřívějška (dluhy, zaměstnání, uspořádání bydlení apod.). V těchto záležitostech se zpravidla rodiny obracejí na různá poradenská zařízení, pokud se obracejí na OSPOD, jedná se o závažnější situace v případě výchovných problémů vlastního, či nevlastního dítěte, výživného apod. Rekonstruovaná rodina může velmi dobře využit Komunitního klubu, nebo také můžeme nabídnout aktivity právě pro skupinu těchto rodin.

Sociální práci s těmito rodinami můžeme rozdělit na dvě části

1. Rodiny, ve kterých se může objevit závažný problém, hlavně ve vztahu vlastní/nevlastní rodič, dítě, manipulace s dítětem ze strany některého z rodičů, závažné výchovné problémy dítěte související s novou rodinou, dluhy, neplacení výživného některým z rodičů apod. Tuto část problémů je zapotřebí ponechat OSPOD, který musí přijímat potřebná opatření.
   
   
2. Druhá část sociální práce již může být realizována v Komunitním klubu. Může se jednat o vzájemnou komunikaci mezi členy nové rodiny, vztahy mezi jednotlivými členy domácnosti, jakou má rodina představu o svém fungování, tj. definovat role, jak vhodně uspořádat bydlení, prarodiče a širší rodina, jak vnímat tyto osoby, jak je oslovovat, silné a slabé stránky nové rodiny. Děti mají občas zmatek, kdo ke komu patří a jak jsou tvořeny vztahy. V rámci aktivit můžeme společně s rodiči a dětmi zpracovat genogram (uvedeno v další části materiálu). Cílem genogramu je sestavení příběhu rodiny tak, abychom přesně definovali, jakou pozici zaujímají její členové, jakými úkoly jsou pověření, kdo ke komu patří a jak se formovala rodina od začátku. Kdo kdy do rodiny přišel, odešel z rodiny apod. Můžeme analyzovat situaci v rozhovoru s dětmi, jak by si přáli uspořádat bydlení, pokoj, zájmy, rozvrh dne, kde vyjednávat – v obyváku nebo v kuchyni.