Zvláštním a poměrně novým přístupem k hodnocení rodiny je přístup orientovaný na nezdolnost. Jak uvádí Matoušek (2010, s. 117), nezdolnost bývá popisována jako proces, který umožňuje lidem vyrovnat se se strádáním, nepříznivými životními podmínkami a traumatickými zkušenostmi tak, že jsou schopní sociálního fungování.

Rodinná resilience zahrnuje charakteristické vlastnosti, které pomáhají rodinám odolávat narušení tváří v tvář změnám, a adaptovat se v krizových situacích. Je to vlastně dovednost rodiny upevňovat svou schopnost úspěšně čelit výzvám života a souvisí s fungováním rodiny. Tuto dovednost v rodině, jakožto funkční sociální jednotce, je možné rozvíjet. K dosažení tohoto cíle využíváme čtyř strategií:

1. Zaměření na riziko, principem je ovlivnění pravděpodobnosti, že bude rodina vystavena riziku a krizovým situacím, 2. Zaměření na zdroje, čerpá ze silných stránek rodiny a její schopnosti snížit dopad negativních faktorů, 3. Zaměření na proces, zabezpečuje plnění funkcí rodiny i přes působení stresu, 4. Zaměření na kritický bod, překonání rizika směřuje k posílení resilience rodiny.

Resilience rodiny souvisí s funkčností rodiny a zdravým rodinným fungováním. Rodinné fungování ovlivňuje mnoho faktorů. Fungování můžeme chápat jako schopnost rodiny zvládat náročné stresové životní situace a přizpůsobovat se změnám. Pojem funkční rodina má více synonym, např. harmonická, zdravá rodina. Jak uvádí Sobotková, mnozí autoři se snažili sestavit znaky funkčních rodin jako hlavní charakteristiky, podle kterých můžeme funkční rodiny rozpoznat. Mezi hlavní znaky funkční rodiny patří:

|| Jasná a flexibilní struktura rodiny || Schopnost adaptace, zvládání změn a ztrát || Soudržnost vyvažována osobní autonomií || Efektivní komunikace || Schopnost kooperace při řešení problémů || Shodné, či slučitelné postoje a hodnotové orientace || Subjektivní spokojenost členů rodiny || Radost ze vzájemnosti || Rodinná hrdost || Soulad ohledně možnosti trávení volného času (společně i zvlášť) || Kvalitní sociální opora || Optimismus

Rodinná resilience (Sobotková) je někdy chápána nepřesně jako rodinná odolnost ve smyslu určité charakteristiky rodiny. Je však potřeba zdůraznit, že

|| Rodinná resilience je nejen odolnost ve smyslu rezistence, ale zahrnuje i potenciál pro obnovu, růst a změnu. || Rodinná resilience není stabilní rys rodiny, ale dynamická síla, která pomáhá udržet rodinné fungování při stresu, obnovovat je po prodělané krizi a měnit je směrem k lepšímu, harmoničtějšímu a pro rodinu adekvátnějšímu.

Jsou rodiny, které se snadněji dovedou přizpůsobit novým situacím, lépe zvládají krizové situace, které můžou vést až k rozpadu rodiny, nebo také ke zhoršenému fungování rodiny a jsou rodiny, které nároky náročné situace nezvládnou.

Břicháček (2002 In Šolcová 2009 s. 68) vymezuje významné rizikové a protektivní faktory ovlivňující resilienci rodiny. Mezi rizikové faktory zařazuje:

|| Nízký sociálně ekonomický status || Chronicky působící negativní podmínky (nemoci, změny životního stylu, rozpory) || Traumatické události || Proměnlivost nároků současné společnosti

Mezi protektivní faktory zařazuje:

|| Rodinnou kohezi || Flexibilitu rodinných rolí a vztahů, srozumitelnou otevřenou komunikaci všech členů rodiny navzájem || Schopnosti a dovednosti, ochotu řešit a zdolávat konflikty i krizové situace || Shodu v pozitivním smyslu na úkolech rodiny

Pazlarová rozšiřuje některé protektivní faktory, a to: podpůrná příbuzenská i nepříbuzenská síť, kompatibilita partnerských a rodičovských rolí, akceptována a využívána vlastní tradice, sdílení pozitivního výhledu do budoucnosti.

U rizikových faktorů doplňuje: společenská diskriminace, sociální izolace, zapletenost, ztráta hranic, neúplnost rodiny, dlouhodobá nezaměstnanost rodičů, osobní problémy rodičů, extrémně špatná ekonomická situace.

Resilience není osobnostní rys. Jedinec projevuje svoji resilienci svým chováním a jednáním. Pokud budeme posuzovat resilientnost rodiny, především musíme identifikovat základní funkce rodiny, které by měla rodina plnit. Všímáme si určitých možných dysfunkcí (rodina problémová, afunkční apod.). Dominantní aspekt rodiny (perfekcionistická, extrémně závislá, egocentrická, asociální), příslušnost k rodině, ekonomický přínos a podpora, výchova, socializace, zdroje výchovy, socializační proces, úspěšnost socializace, ochrana zranitelných členů rodiny, sociální opory v rodině. Všímáme si také rizik a to jak na straně rodičů, tak i na straně dítěte, které můžou ovlivnit rodinnou resilienci. Na straně rodičů to můžou být:

|| Vlastní, prožitá traumata (traumata v historii rodiče) || Osobnostní nezralost rodiče a nízký věk || Závislosti různého druhu || Nestabilita rodinného zázemí, nový partner v rodině || Osamělost || Psychická onemocnění (deprese, úzkosti) || Chudoba/nezaměstnanost || Izolovanost rodiny

Rizikové faktory na straně rodiče se můžou prolínat.

Rizikové faktory na straně dítěte (rovněž tak rizikové faktory se můžou prolínat):

|| Věk dítěte || Obtížný temperament || Dlouhodobá nemoc, postižení || Psychomotorické opoždění || Snížená inteligence || Poruchy citové vazby

Při sociální práci s rodinou by sociální pracovník měl nejdříve zjistit, co se v rodině děje, proč rodina není schopná zvládat problém/problémy. V další fázi se musíme zaměřit na řešení těch rizik, které omezují fungování rodiny, zhodnotit potřeby rodiny. Rizika, jak je uvedené, můžou vyvolávat různé krizové situace, kterým rodina může být vystavená. Musíme zvážit, která rizika je rodina schopná zvládnout sama, v tomto případě se zaměřujeme na silné stránky rodiny a která rizika si budou žádat další intervence, případně multidisciplinární spolupráci dalších odborníků.

Sociální resilience a komunita

Sociální resilienci rozumíme programy na rozvoj resilience určený pro jednotlivce, skupiny a komunity. Sociální resilienci můžeme také chápat jako předpoklad sociálních subjektů (skupin, komunit) překonat náročné situace, nebo se s nimi úspěšně vypořádat. K tomu jsou zapotřebí odolnost, zotavení a kreativita. Odolnost souvisí se snahami komunity ustat zátěžové situace a jejich důsledky. Zotavení se váže ke schopnosti komunit překonat zátěžové situace. Kreativita je nutná ke zrychlení a optimalizaci zotavení na všech úrovních komunity a navrácení jejího stavu před zátěžovou situací.

Komunita, aby dobře fungovala, byla schopná odolávat zátěži, potřebuje kvalitní a bezpečné sousedství, nízkou úroveň násilí v komunitě, rekreační možnosti (sporty, kultura, zájmové aktivity), programy pro trávení volného času, dostupnost všech potřebných sociálních služeb, dostupnost tísňových institucí.

Intervence musí být zaměřená na odstranění negativních projevů v cílové skupině (pokud se takové vyskytnou). Podpora pozitivní adaptace všech členů komunity na prostředí, kde žijí. Zohlednění vývojových a sociálních aspektů jednotlivých členů komunity. Posilování pozitivních aktivit v rámci komunity, zaměření na zdroje komunity.

Má-li být život v komunitě bezproblémový, resilientní, důležitá je spolupráce s představiteli města, obce, či jiných zainteresovaných subjektů. Komunita lidí v dané lokalitě by neměla mít trvalý charakter s trvalým bydlištěm, toto není cílem a smyslem komunitní práce. Komunita je dočasné řešení určité skupiny obyvatel. Právě spolupráce s místními orgány by měla připravit postupy řešení situace těch obyvatel, kteří splní podmínky bydlení v sociálních bytech. Jedině takto lze podpořit odolnost těch občanů, kteří nezvládli zátěžové životní zkoušky.

Na závěr této kapitoly několik postupů, které můžeme využít při práci s rodinami v Komunitním klubu a vztahují se k psychické odolnosti. Tyto postupy lze využít pro podporu odolnosti našich rodin.

Jak už víme, pojem resilience čili psychická odolnost zahrnuje veškeré síly, které člověka uschopňují ke zvládání života v dobrých i zlých časech (různé krizové situace, překážky, které jedinec musí řešit). Právě v kritickém bodě je třeba rozpoznat, jaké možnosti nám aktuální mezní zkušenost poskytuje. Člověk musí zmobilizovat všechny síly, aby nalezl ve svém životě jiné hodnoty a daly mu jistý směr.

Autoři M. Gruchlová a H. Kőrbächer vypracovali model základních postojů a aspektů chování ve vzájemné propojenosti. Najdeme v nich ty aspekty psychické odolnosti, které v určité situaci mohou člověka povzbudit, posílit. O jaké aspekty jde: zaměření na řešení, optimismus, schopnost přijímat, pracovat na vztazích, převzít odpovědnost, utvářet budoucnost, mít svou vlastní regulaci.

Formou rozhovoru, „povídání“ s klienty, můžeme využít „otázky k přemýšlení“. Určité nastolené téma, které chceme rozvíjet, o kterém by mohli rodiče přemýšlet, se může týkat aspektů uvedených shora. Nebudeme žádat ihned odpověď, můžeme otázku zadat jako „domácí úkol“ pro příští setkání a každou z položených otázek může pak podrobněji rozpracovat s rodinou.

Otázka k přemýšlení

„Ve kterých životních rolích si připadáte nedostateční? Jaké situace nahlodávají váš pocit nejistoty? Jaké požadavky či situace jsou pro vás natolik tíživé, že ztrácíte sebedůvěru? Kdy nebo v čem se porovnáváte s druhými tak, že v tom srovnání dopadáte špatně?“

Z této otázky se můžeme dozvědět spoustu informací o rodiči a pochopitelně musíme dále vysvětlit, jak situaci řešit, ale dbejme na to, aby na řešení participovala konkrétní osoba. Může se nám objevit celá plejáda životních situací, ze kterých můžeme blíže poznat problém, který ve vyprávění se nám odhalí. Nedávejme návody.

Další vhodná otázka: Co se vám podařilo zvládnout? Co jste dokázali navzdory existujícím překážkám? Jaká úspěšná řešení již máte za sebou? Kam jste došli přesto, že ve vás vaše okolí nevěřilo?

U těchto otázek je vhodné vyzvat klienta, aby na základě vlastních zkušeností i zkušeností jiných lidí si sepsal věty typu „ačkoli… přesto“, s dobrým koncem.

|| Přestože měli moji rodiče málo peněz, vnukli mi důvěru v budoucnost. || Přestože si všichni mysleli, že odložím své dítě do DD, protože jsem sama v DD vyrůstala, nestalo se tak. || Ačkoliv si všichni mysleli, že se ze závislosti na alkoholu nedostanu, dokázal jsem přestat pít.

Takové zkušenosti si může klient vybavit v situacích, kde hrozí nebezpečí, překážky, nepříznivé podmínky, které mu pomůžou zvládnout situaci.

Další: V jakých situacích, životních etapách jste musel (musíte) zvládat obzvlášť velké nároky? Jak na tyto situace reagujete? Víte, kdo vás může a chce podpořit? Jste schopní sami tohoto člověka oslovit? Znáte své osobní zdroje životní radosti a vděčnosti? Jak si k nim získáváte přístup ve složitých situacích?

Uvedené otázky jsou zaměřené na životní optimismus. Další jsou zaměřené na životní postoje: Vybavujete si případy, kde se záležitosti, které vám zpočátku připadaly pouze jako neštěstí, vyvinuly pozitivním směrem? Utápíte se někdy v lítosti nad tím, že vám to či ono v životě nevyšlo tak, jak jste si přáli? Které změny ve vašem soukromém životě jste si definovali jako zhoršení?

Otázky zaměření na řešení: S jakými danostmi ve svém životě jste často nespokojen? Co vám brání překročit dosavadní rámec vašich pokusů o řešení? Co byste mohli dělat, abyste se s problémem vyrovnali? Kdy ve svém životě jste vy sami něco změnili v pozitivním smyslu, kdo k tomu dal podnět? Co, které situace, změny ve vašem životě ve vás vyvolávají nepříjemné pocity, nebo úzkost, strach? Na jaké strategie řešení problémů jste zvyklí?

Otázky na odpovědnost: Jaké konflikty se vám vybavují, v nichž prostě nechápete odpovědnost druhých? S kterými blízkými lidmi se opakovaně dostáváte do konfliktů? Víte, v čem je u druhých chyba a v čem by se měli změnit, abyste spolu dobře vycházeli? Do jakého chování sklouznete nejsnáze? Co vás vede k tomu, abyste přijímali příliš nízkou míru odpovědnosti?

Otázky na vztahy: V jakých případech reagujete zlostně či netrpělivě na lidi, kteří vám k tomu nedali žádný podnět? Komu, nebo v čem prokazujete laskavosti, plníte přání, vyhovujete prosbám, naplňujete očekávání, aniž by to protějšek skutečně vyžadoval? Přiložili jste nějaké životní etapy, v nichž jste byli osamělí? A co vám nejvíce chybělo?

Takových otázek a jim podobných můžeme vytvořit spoustu. Musí být jazykově dobře formulovány, abychom klienta neurazili, nedotkli se jeho osobnosti apod. I jednoduchá otázka nám otevře prostor pro informace.

Práce s otázkami je určitá forma socioterapie (viz v textu), kterou můžeme využít pro podporu klienta, přestavba vlastního postoje k problémům a danostem v jeho životě, v uvedeném případě posilování odolnosti klienta. Sociální terapie to nejsou pouze techniky, které můžeme využívat; techniky jsou podpůrné metody, které nemůžeme realizovat samostatně, bez předchozí analýzy problému.