Jak uvádí Matoušek (2014), podpora rodiny má být organizována jako sociální program, který má potenciál pozitivně ovlivnit hlavní problémy rodin, jimž je určen. Program se může zaměřit jen na některé okruhy problémů rodiny, nebo také na komplex vyskytujících se problémů. Programy podpory rodin se podle autora nemůžou opírat pouze o jeden teoretický rámec jedné teorie. Teorie musí poskytovat vodítko pro intervenci.

Komunitní centrum pro rodiny s dětmi je určitou formou podpory rodiny v daném prostředí, jak již bylo uvedeno, je to taková „škola“ pro rodiče a děti, kde se všichni můžou učit spolu dovednostem, kompetencím, budováním vztahů, pochopením jeden druhého. K tomu můžeme využít poměrně velkou škálu sociálních metod, modely různých herních technik, podle povahy řešené situace v klubu. Práce v komunitním klubu se nemůže omezit pouze na určitou hru, nebo pouze hry. Za takových okolností bychom se přesunuli do jiné oblasti, např. volnočasových aktivit, co není cílem a obsahem činnosti v klubu. Z organizačního hlediska je zapotřebí rozvrhnout čas, který bude věnován principům, obsahovému zaměření herní problematiky – co řeší a jakým způsobem a jak se hra vztahuje k dalším oblastem souvisejícím s podporou rodiny a jak ji propojit s příslušnými metodami, či postupy sociální práce. Podpora rodiny zahrnuje v sobě mj.

Intervenční poradenství

Cílem poradenské intervence je pomoc klientům/rodinám, aby došli k lepšímu sebepoznání, uvědomění si svých předností a slabin. Pomoci klientům/rodinám, mají-li nějaký vážný osobní problém, poznat, v čem spočívá a jak jej realisticky řešit. Pomoci klientům, aby při svém rozhodování jednali svobodně a zároveň byli ochotní a schopní přijmout přirozené důsledky svých rozhodnutí. Pomoci klientům získat kladné hodnocení sebe samých i lidí ve svém prostředí, získat sebedůvěru a schopnost důvěřovat jiným. Pomoci klientům/rodinám ujasnit si krátkodobé a dlouhodobé osobní cíle, možné cesty k nim, případná modifikace nereálných cílů.

Sociální opora jako součást poradenství

Sociální opora je sociální fond, ze kterého lze čerpat v případě potřeby, tvoří systém sociálních vztahů, jejichž prostřednictvím se člověku dostává pomoci. Jedná se o vzájemnou pomoc v těžkých situacích. Sociální opora byla jedním z prvních faktorů, jež byly identifikovány jako faktory, moderující vliv nepříznivých životních událostí na psychickou pohodu a zdraví člověka.

Druhy sociální opory:

• Emoční opora (možnost pohovořit si o problémech s chápajícím jedincem, poskytování důležitých emocí, např. (jako lásky, víry, empatie).
• Instrumentální opora (praktická pomoc při nějaké činnosti, praktické druhy pomoci, nebo hmotná, materiální pomoc – poskytnutí půjčky v obtížné finanční situaci
• Podpůrná atmosféra
• Hodnotící opora (zprostředkování informací nebo rad, jež pomáhají vyrovnat se s osobními problémy)
• Informační opora (zprostředkování informací nebo rad)

V rámci koncepce sociální směny (sociologické-psychologické paradigma) může být sociální opora definována jako probíhající transakce zdrojů mezi členy sociální sítě. Sociální síť tvoří společenství druhých lidí a poskytuje určitou možnost záchrany a opory v případě těžkosti a potřeby. Lidé, kteří připisují druhým lidem poměrně vyšší hodnotu než věcem, vytvářejí kolem sebe podpůrnou sociální síť přátelských vztahů. Pojem sociální síť je užíván k charakteristice sociálních vazeb mezi lidmi. Rozhodující je zde kvalita struktury vztahů a vazeb, jejich reciprocita, intenzita a bohatost.

Zdroje sociální opory:

• Rodina
• Blízcí přátelé
• Sousedé
• Spolupracovníci
• Komunita
• Profesionálové

Očekávaná a obdržená sociální opora

Anticipovaná (očekávaná) sociální opora – přesvědčení, že významné blízké osoby jsou připraveny pomoci, objeví-li se taková potřeba. Jedná se o obecné očekávání jedince. Zahrnuje přesvědčení jedince, že druhým na něj záleží. Je předpokládán pozitivní vliv na pohodu a zdraví.

Získaná (obdržená) sociální opora – to, čeho se jedinci skutečně dostalo. Jde tedy o konkrétní zkušenost jedince ve specifické situaci. Nejsou vyloučeny ani negativní důsledky.

Jak pracovat se sociální oporou v poradenství

Drtivá většina lidí má tedy kolem sebe skupinu osob, „do které patří“, kde má své místo, má svou roli, určitou formu zázemí. To se týká všech lidí i třeba těch z vyloučené lokality, nebo znevýhodněný apod. Jak uvádí Svoboda (2012), součástí poradenského vedení by proto mělo být pojmenování sociálního zázemí, konkretizace jedince, kteří do „sociální skupiny“ klienta patří. Vztahy pro každého člověka jsou tím nejdůležitějším prvkem a změna v jejich rozložení bývá nejčastější příčinou nepříjemných prožitků. Teoretickým řešením je vedení klienta, ke snížení závislosti na vztazích a převzetí zodpovědnosti za vlastní chování a jednání, i když vztahy zůstanou. To je důležité právě u osob/rodin sociálně znevýhodněných, nebo více problémových. V rámci poradenství můžeme mapovat sociální opory s pomocí klienta konkrétní metodou. Využívá se socioterapeutická metoda – práce s kameny, ale můžeme použít i jiné metody. Můžeme tak rozkreslit vztah a vazby klienta, zjistit možné situace, které vedou k nepříjemným prožitkům a hledat jiným způsobem řešení.

V rámci poradenství můžeme pracovat se životním prostorem klienta, kam patří oblast rodinných vazeb a vztahů, které musíme zmapovat podrobně (mají vliv na fungování jedince). Celou tuto oblast musíme strukturovat: na oblast sociální (lidé a jejich vztahy a vazby) a oblast materiální.

Poznámka: docela je důležité zabývat se životním prostorem klienta u rodin, kteří bydlí na ubytovnách. Budeme-li vycházet z praxe, tak šetřením zjistíme, že na ubytovně na pokoji bydlí třeba 6 osob, popíšeme, co v pokoji je, předměty. Ale v poradenství potřebujeme vědět, jak funguje sociální oblast tohoto prostředí a také otázka materiální (a klient nám může popsat to, co cítí, jak to vnímá, např. „s partnerkou obýváme společný prostor, ale musíme se dělit o materiální část“ (co mi dává to prostředí, co mi bere, musím se o některé výhody dělit), to jsou vše podněty k další práci s klientem, hledání řešení (jistě nepřidělíme mu byt), všechny výpovědi, co mu dává toto prostředí, co mi bere, souvisí se životními problémy daného člověka, od kterého se odvíjejí další komplikace. To potřebujeme pochopit, porozumět tomu a nastartovat změny.

Oblast pracovního pásma (Svoboda) je důležitá zvláště u dlouhodobě nezaměstnaných. Souvisí s finančními prostředky, obživou. Většina klientů si může myslet, že pracovat znamená být pod něčí kontrolou a často kladou argumenty, proč nemůžou pracovat, najít práci. Odvolávají se na „lepší časy“. Jak u konkretizace životního prostoru, tak pracovního pásma je třeba se zaměřit na to, co klientovi problém způsobuje a co by se změnilo, kdyby byl problém vyřešen.

Vybrané postupy terapie podle V. Satirové (několik informací o autorce)

V. Satirová patří mezi významné představitele americké humanistické psychologie a rodinné psychoterapie. Vytvořila nové modely mezilidských vztahů, ve kterých hrají klíčovou roli koncepty komunikace a sebeúcty. Teoretickým východiskem pro ni bylo systémové myšlení, kybernetický model a jeho aplikace do praxe. Satirová vysvětluje, že jedince je možné pochopit pouze v sociálním kontextu, především v kontextu rodiny. Rodinu považuje za systém tvořený nejen jednotlivými prvky, ale především vztahy mezi těmito prvky. Terapii pak zaměřuje právě na vztahy mezi členy rodiny a na jejich způsob komunikace. Aby došlo ke změně u jedince, je třeba působit na celý vztahový systém a kontext a měnit ho.

Které prvky terapie práce s rodinou můžeme využít v praxi

Vytvoření rodinné mapy se opírá o sociální anamnézu a diagnózu rodiny. Rodinná mapa jde do hloubky rodiny (generaci). Cílem je posílit a objevit to, co fungovalo dříve, pochopit, co fungovalo a co nefunguje a přesto objevit zdroje. Naučit rodiče novým způsobům zvládání náročných životních situací. Pro sociálního pracovníka je důležité umět zpracovat rodinnou mapu a naučit se číst z rodinné mapy. Rodinná mapa popisuje typologii rodinných vztahů, primární a sekundární pouto a vliv na rodinu, různé stresové situace v rodině. Právě sociální anamnézu můžeme číst pomocí rodinné mapy.

Od V. Satirové se můžeme naučit vést rozhovor a komunikovat s rodinou, členy rodiny. Koncept spočívá v následujících postupech:

• Od začátku rozhovoru vytvoření přátelské a neformální atmosféry. Všem členům rodiny dáváme najevo, že o všem budou rozhodovat sami.
• Lze začít jednoduchými otázkami každodenního života a v první fázi se vyhýbáme problémům, které rodina má, a proto je zde. Členové rodiny, když si v začátku povídají, lze vyvodit následující: komunikační vzorce (kdo mluví jako první, kdo mlčí), hodně nám napoví komunikace mezi dětmi a rodiči, tj. jaká jsou pravidla komunikace v rodině a postupně je možné si představit klima rodiny.
• Lze využít humoru, který trochu rozptýlí problém, změní náhled
• Při komunikaci si můžeme všimnout, jaké má pozorovací schopnosti rodina, jednotliví její členové
• Podpora pocitu bezpečí. V komunikaci může dojít k afektu, zlosti. Podpora bezpečí spočívá v tom, že uklidníme rodinu, protože hněv je univerzální prožitek a není ho třeba vnímat negativně. Takže tato informace je pro členy rodiny, že hněv lze zvládnout
• V rozhovoru dbáme na to, jak se vyjadřovat o třetí osobě, která na sezení s rodinou není
• Jakmile je navázán dostatečný kontakt se všemi členy rodiny, kteří reagují otevřeně, dává nám to informace o tom, že můžeme postupovat dál v našem rozhovoru. Tím dostáváme také informaci, jaké riziko je rodina schopná akceptovat a lze se zaměřit na problém
• Nestačí, že nasloucháme, ale musíme věnovat pozornost i neverbálním projevům
• Je třeba si všímat toho, jak členové rodiny zvládají svou vlastní frustraci v průběhu rozhovoru a zaměřit se i na popis chování v průběhu komunikace
• Můžeme využít techniky přerámování v komunikaci
• Také můžeme členům rodiny ukázat způsob vyjednávání, v případě, že v komunikaci mezi členy rodiny začínají neshody
• Komunikace nám také napoví, jaká je hierarchie v rodině, protože v rodinné terapii je důležité, aby každý mohl mluvit za sebe
• Blízkost kontaktu; pokud se při sezení členové rodiny vzdalují od sebe, označuje to jistá omezení

Způsob komunikace rodiny odráží sebeúctu jeho členů. Komunikace představuje informační zdroj o případné dysfunkci v rodinném systému. Lidé s nízkou sebeúctou se bojí dát najevo vlastní zranitelnost, bývají úzkostní a nejistí. Člověk s vysokou sebeúctou je schopen vlastní energii investovat konstruktivně.

Satirová zdůrazňuje, že při práci s rodinou je zapotřebí se zaměřit na rodinná pravidla, tj. jaká pravidla v rodině platí a také upozorňuje na skrytá tabu, věci, o kterých se v rodině nesmí mluvit. S tématem rodinných pravidel souvisejí i další otázky:

• Zda jsou pravidla realizovatelná
• Zda jsou pravidla aktuální vzhledem k měnící se situaci (myslí se tím, zda rodina vůbec vnímá změny, které můžou nastat, nebo zájmem rodiny je udržení status quo.
• Jaká v rodině existují pravidla pro sdílení informací (jsou informace přesné, nebo informace si sdělují pouze rodiče mezi sebou, zda v rodině jednotliví členové můžou pokládat otázky a žádat objasnění). Tyto informace jsou důležité proto, aby bylo možné posoudit určité komunikační dysfunkce.
• Za důležité můžeme považovat (jak uvádí Satirová) informace, zda členové rodiny mohou mluvit o svých pocitech, o tom, co vidí, slyší, jakými pravidly se řídí, tj. můžou o těchto pocitech mluvit všichni, nebo pro každého platí jiná pravidla. Nesvoboda ve vyjadřování myšlenek a pocitů může vést k problémům v rodině. A v některých rodinách můžou být pouze „schválené“ pocity. Taková situace omezuje individualitu jedince.
• Vyjadřování pouze pozitivních emocí a popírají negativní.

Při práci s rodinou máme několik možností, jak pracovat s rodinnými pravidly; pokud jsou pravidla nejasná, nesrozumitelná, problémem může být nefunkční komunikace. Pro socioterapeuta to znamená pracovat na rozvoji komunikačních dovedností. Dysfunkční komunikace může být výsledkem mnoha různých vlivů. Tady socioterapeut má úlohu edukativní; pomoc rodině vybrat taková pravidla podporující zdravé funkce rodiny.

Významným přínosem terapeutických postupů Satirové, které můžeme v práci využít, je terapie zaměřená na vnitřní zdroje. Satirová tento postup nazvala modelem růstu. Vychází z přesvědčení, že lidé mají potenciál k osobnímu růstu a pozitivní změně. Lidé pro svůj růst mají vnitřní zdroje a úkolem socioterapeuta je pomoc je lidem odhalit a využívat, tj. nastavit copingové strategie. Terapeutický proces lze rozdělit do fází:

1. První fází je kontakt, který začíná setkáním s rodinou. V této fázi by se socioterapeut měl také dotknout bolestivých témat rodiny, avšak je zapotřebí vytvořit maximální pohodu a pocit bezpečí. V této fázi, jak uvádí Satirová, učí rodinu vnímat situaci, posilovat sebereflexi, způsob navazování kontaktů a stanovení cíle terapie. Ze způsobu, jak členové rodiny o sobě mluví, si lze udělat obrázek o jejich sebeúctě. Dalším krokem je zkoumání motivace rodiny pro terapii, jaké má rodina očekávání, naděje. První intervence do systému probíhají ještě před dokončením diagnostické části rozhovoru. V této části práce s rodinou je zapotřebí pojmenovat veškeré fenomény, které rodina vnímá pouze implicitně. Je třeba také ukázat rodině, že jiní, jiné osoby mohou situaci vidět zcela odlišně (dynamika systému). Zdůrazňuje, že klientům je třeba klást otázky na pocity, jak je vnímají a naučí členy rodiny s pocity pracovat.
2. Druhá fáze – chaos. V první fázi platí status quo, druhou fázi Satirová charakterizuje pocitem zmatku a to proto, jelikož se snažíme lidem vykročit za obrany, za kterými se schovává hněv, zranitelnost, bolest, za kterou se stydí a člověk se setkává s pocity, které nejsou pro něho příjemné. Jestliže rodina chce, aby jí bylo pomoženo, podstoupí riziko něčeho nového, neznámého. V první chvíli člověk není schopen identifikovat a využít své vnitřní zdroje. Úkolem socioterapeuta je vyvést lidi ze slepé uličky. Pokud klient nechce riskovat, není změna možná. Ve fázi chaosu je nutné udržet klienta v přítomnosti, posilovat jeho schopnost vnímat realitu. Klienti se někdy raději chaosu vyhýbají, protože změny u nich samotných vyvolávají úzkost, strach, nejistotu. Bez tohoto k žádné změně nedojde. Ani úloha socioterapeuta není lehká, musí reagovat rychle, promyšleně, neboť neví, jak se bude dále situace vyvíjet a jaká další intervence bude nutná.
3. Třetí fáze – integrace, která začíná momentem vyřešení otázky, která byla v předchozí fázi zdrojem vnitřního zmatku. Třetí fáze je nadějí emoční úlevy a ochoty vyzkoušet si nové způsoby řešení situace. Integrace může znamenat ukončení sezení, nebo uzavření cyklu, po němž následuje další proces. Satirová pojímá socioterapeuta jako průvodce procesem změny, se schopností pomáhat lidem, aby se sami rozhodovali. Terapeut nemůže za lidi činit rozhodnutí.

Některé techniky podle Satirové, které můžeme využit i v naší praxi:

• Rodinná mapa (již bylo specifikováno v textu), která vlastně určuje rodinnou síť, co ovlivnilo každého jedince v rodině, které interakce byly významné, vzpomínky, které měly pozitivní či negativní vliv.
• Technika „sochání“ definuje techniku sochy, jako podstatu systému, který zachycuje vztahy rodiny v prostoru. Je to fyzické uspořádání rodinných příslušníků, podle toho, jak jsou vnímáni jako členové rodiny. Poznámka: technika „sochání“, kterou uvádíme, má informační charakter, aby pracovníci věděli, že taková metoda existuje, u nás se používá, ale podmínkou je, že je zapotřebí projít speciálním výcvikem, pokud chceme s metodou pracovat.
• Technika metafory je uplatňována v případě, že členové rodiny chtějí vyjádřit vnitřní zkušenost prostřednictvím viditelné polohy těla. Techniku metafory můžeme definovat jako jazykovou konstrukci, která spočívá v přenášení významu na základě vnější strukturální podobnosti. Uplatňuje se při odhalování podobnosti, odlišnosti nebo ambivalence problémové situace. U nás je známá originální metoda metofory, metafory jako ostrova plujícího v oceánu světa, pod názvem Ostrov rodiny autorů Z. Riegra a H. Vyhnálkové. Metafora nám umožňuje jednodušeji uchopit složité transakční dění v rodině, snadněji můžeme popsat, jak rodina vzniká, jak se členové rodiny podílejí na jejím fungování a také na dysfunkcích.
• Drama, dramaterapie, metoda k vyjádření mezilidských vztahů, které jsou obtížně verbalizovatelné. Pomocí dramaterapie lze přehrávat rodinné situace, můžeme lépe pochopit nitro člověka a nahlédnout na události jiným způsobem. Tato forma terapie se používá běžně při práci s rodinou, ale také dětmi, mladistvými apod.
• Technika přerámování se používá pro přerámování reakcí chování, aby bylo možné odhalit smysl, který se skrývá za určitým chováním.

Satirová často při terapii využívala humoru, který podle ní má místo ve fázi navazování kontaktu s rodinou a přispívá k uvolněné atmosféře v rodině. Jak tvrdí, humor, smích jako terapeutický nástroj vylaďuje napětí v terapii, také může změnit způsob, jak rodina na sebe nahlíží. Každé setkání začínalo podáním ruky všem členům rodiny, ale také při samotné terapii se dotýkalo členů rodiny, jelikož dotyk považovala za zdroj neverbální opory slovní komunikace (Šoltésová, Bosá, Balogová 2016).

V naší praxi podání ruky klientovi při setkání, jednání by mělo být běžnou záležitostí a na tuto praxi upozorňuje mnoho našich odborníků (Matoušek, Chytil a další), což se v praxi ne vždy děje. Stejně tak je zapotřebí chápat pojetí humoru, „sociálně inteligentní humor“, přijatelný pro klienta a ne zamračený pracovník, které těžce zvedá hlavu od stolu, případně ani nevstane ze židle.

Můžeme zde připomenout rodinného terapeuta Špitze „rodiny byly vítány již na začátku společného seznámení, v prvním kontaktu. Špitz měl takovou oblíbenou větu: „některé věci se dají vyřešit a jiné se musí vydržet“, jemný humor, který v praxi používal.

Model růstu podle Satirové, dnes známý pod pojmem Transformační systemická terapie podle Satirové. Tento model se využívá v terapeutické praxi s jednotlivcem, rodinou nebo skupinou. Model se používá nejenom v sociální práci, socioterapii, ale do odborného prostoru se dnes dostává v sociální pedagogice a to velmi aktivně. Hlavním cílem Modelu růstu je posílení sebeúcty členů rodiny, pomoc jim odhalit jejich vnitřní zdroje a tak umožnit růst. Model růstu, také se mu někdy říká Satiriánský model, můžeme řadit k humanistickým a interpersonálním psychologickým směrům. Hypotézami jsou tvrzení, která pro naši praxi jsou velmi přínosná (cituji dle autorů: Satirová, Banmen, Gomoriová 2005). Při práci s klienty se těmito doporučeními můžeme velmi dobře řídit při práci s rodinou.

Mnoho tvrzení lze najít v jednotlivých částech textu, kde jsou aplikovány na určité situace, poznatky.

Definujeme některá vybraná přesvědčení:

• Změna je vždy možná. Změna se týká úrovně pocitů, percepce (přesvědčení, předpoklady, myšlenky, pravidla, hodnoty) a očekávání
• Terapie musí být zážitková, pouze tak jde dosáhnout změny druhé úrovně a to změny na úrovni bytí a nejen změny na úrovni chování. Sám problém není problémem, ale problémové může být zvládání těžké situace. Cílem terapie není řešení problému, ale práce s jeho zvládáním
• Majitelem emocí je výhradně ten člověk, který je prožívá, tudíž se můžeme své pocity učit zvládat a měnit
• Terapie definuje cíle svého působení pozitivně a řeší dopad negativních zkušeností
• Lidé mají vlastní zdroje potřebné ke změně a růstu, terapie je nástrojem objevování těchto zdrojů

Myšlenky o vnímání světa a člověka na základě tohoto modelu.

Tyto myšlenky můžeme velmi dobře využít nejen pro sebe, ale především v komunikaci s rodiči. Myšlenky jsou velmi podnětné a je na invenci každého sociálního pracovníka, nakolik je dovede implementovat do svých aktivit, rozhovoru s rodiči, vysvětlování různých situací apod.

• Rodiče dělají věci tak, jak v danou chvíli nejlépe dovedou (můžeme je odsuzovat, že něco nedělají tak, jak si myslíme, že to má být? Popřemýšlejme, třeba to neví, neumí, nesetkali se s jiným řešením)
• Rodiče opakují rodinné vzorce, které dostali jako děti, a to i přesto, že jsou tyto vzorce dysfunkční (mají je zakódovány v sobě, neví, že jsou dysfunkční, funguje zde transgenerační přenos)
• Máme možnost volby – především ve smyslu vědomé odpovědi na stres, namísto pouhého reagování na situaci (jak upevnit odolnost rodiče, zvládat copingové situace)
• Naše pocity patří nám, všechny
• Nemůžeme změnit minulost, můžeme změnit její dopad na nás
• Přijetí a ocenění našich minulých krůčků kupředu zvyšuje naši schopnost zvládat přítomnost
• Jedním z cílů na naší cestě k celistvosti je přijmout rodiče jako lidi a setkávat se s nimi na úrovni lidství, nikoliv na úrovni rolí. (říká nám to něco; ten je takový, problémový, znevýhodněný, nezvládá nic, nenálepkuje je).
• Coping (zvládání) je projevem úrovně naší vlastní hodnoty (a co programy, ve kterých člověk žije, a které ho zavádějí do slepých uliček, Pokusme se vytvořit nové programy pro život), vyšší sebehodnota znamená plnější coping.
• Proces je cesta a možnost změny. Obsah formuje kontext, ve kterém se změna může uskutečnit.