Základní charakteristiky komunitní práce (dle Navrátila)

V komunitní práci je klientem komunita. Potřeby komunity jsou rozhodující. Tyto potřeby jsou vyjádřeny problémy, které se týkají většího počtu lidí. Komunita má své specifické možnosti, jak řešit své problémy. V komunitní práci jde o proces uvnitř komunity, při němž se využívají jejích zdroje. Identifikované sociální problémy mají být odstraněny prostředky komunity.

Sociální práce v komunitě se zakládá na těchto předpokladech:

• Komunita je ve většině případů schopná řešit své problémy vlastními silami
• Občané by se měli podílet na utváření, nápravě a kontrole nejdůležitějších změn ve svých komunitách
• Holistický přístup úspěšně řeší velké problémy, které práce s jednotlivcem nevyřeší

Navrátil uvádí základní východiska komunitní práce dle McNeila (1978):

• Komunitní práce se týká členů komunity a jejich potřeb. Jejím cílem je obohatit život člověka rozvojem a podporou rovnováhy mezi komunitními zdroji a potřebami jejich členů.
• V komunitní práci je klientem komunita. Komunitou může být obvod, město, okres, stát nebo národ.
• Komunita je přijímána a chápána taková, jaká je.
• Všichni obyvatelé komunity mají nárok na poskytnutí zdravotnické a sociální pomoci. Cílem komunitní práce je zapojit do života všechny kategorie obyvatel.
• Neustále se měnící potřeby člověka a vztahy mezi lidmi i skupinami jsou hybnou silou v procesu organizace komunity.
• Komunitní práce je součástí obecné komunitní práce.

Fáze komunitní práce (dle Navrátila)

1. Monitoring – jedná se o průběžné sledování lokality s cílem včasného odhalení problémů. Monitoring může mít charakter sběru a vyhodnocování informací, které shromažďují instituce činné v lokalitě. V případě potřeby mohou komunitní střediska navrhnout a provádět různá šetření, která napomohou při analýze problémového jevu.
2. Výzkum a analýza – jestliže se během průběžného monitoringu začíná projevovat nějaká nesrovnalost, je k jejímu hlubšímu pochopení možno využít výzkum. Volí se takové výzkumné metody, které odpovídají typu problému. Použity mohou být např. sociologické a psychologické výzkumné techniky.
3. Projektování – dle informací o problému, stavu komunity i širšího legislativního a sociálněekonomického rámce komunitní pracovník navrhuje projekt, jehož cílem má být odstranění nebo zmírnění problémů. V projektu komunitní pracovník identifikuje problémy lokality, cíle projektu, zdroje, které budou při jeho realizaci využity, a konkretizuje prováděcí plán.
4. Implementace – jde o vlastní činnost. Komunitní pracovník podporuje spolupráci všech subjektů.
5. Hodnocení – má přinést informaci o efektivitě daného programu.

Komunita je chápána jako cíl komunitní práce a zároveň jako zdroje, strategie řešení samostatných problémů. V komunitě jsou lidé, kteří žijí v geografické, definované oblasti a mezi nimi jsou vzájemné sociální vazby a tito lidé jsou k sobě citově vázáni, i k místu, kde žijí. Komunita je místo, kde člověk získává emocionální podporu, ocenění a pomoc v každodenním životě.

Cílem komunitní práce je usilovat o sociální změnu. Komunitní práce je metoda řešení sociálních problémů prostřednictvím podpory společnosti – komunit, v místech, kde lidé žijí a kde problémy vznikají. Komunitní práce je tedy metoda směřující k vyvolání a podporování změny v rámci místního společenství (obec, část obce apod.) a využívá lidských zdrojů v komunitě. V současné době je komunitní práce pojímána jako proces, jak aktivovat lidi, aby svůj problém řešili sami, zároveň je to také způsob, jak určitý problém vyřešit.

Komunitní práce je metoda univerzální, můžeme s ní řešit místní problémy v oblasti sociálních služeb, zdravotní péče, etického napětí, životního prostředí apod. Předpokladem úspěšné komunitní práce je solidní znalost příslušné obce nebo společenství a jejich institucí (počet obyvatel, věkové složení, tradice, kultura, zaměstnanost/nezaměstnanost, bydlení, chudoba).

Motivace lidí ke spolupráci v komunitě, musí vycházet z jejich vlastních potřeb a zájmů, musí být nějaký vztah mezi osobou, kterou žádáme, aby něco udělala, a tím, pro koho to dělá. Činnost musí vést k nějakému výsledku. Důležitá je spolupráce v komunitě, a to všech zainteresovaných subjektů, ale také spolupráce všech lidí v komunitě.

Klinický přístup v sociální práci se zabývá především vnitřním životem jedince a jeho vztahy v rodině. Komunitní přístup rovněž bere zřetel na tyto vztahy, ale vede odborníky, kteří pomoc poskytují k tomu, aby se také mj. starali o životní podmínky svých klientů.

Komunitní přístup přináší jednoduché a srozumitelné myšlenky a ukazuje, jak je uplatnit v realitě (odborník se musí ptát na problémy). Komunitní práce je participativním přístupem na lokální úrovni. Důležité je umět naslouchat jeden druhému, sdílet názory a spolupracovat při společném učení a objevování řešení.

Komunitní práce, komunita je často spojována s vyloučenou lokalitou. Tento pojem se v odborném jazyce používá, ale pro komunitu na lokální úrovni není příliš výstižný. Víme, že vyloučené lokality existují v centru určité lokální komunity v rámci obce, ve které bydlí další občané. A tak celá tato lokalita je často nazývána, pojímána jako vyloučená. Podle Gojové a jejího výzkumu obyvatelé lokality dané obce nejsou s takovým označením spokojení, co vytváří pro mnohé z nich závažné problémy, stejně tak pro jejich děti.

Práce v komunitě má teoretickou oporu v ekosociálním přístupu; sociální pracovník se pohybuje mezi systémem a jeho prostředím (sociálním prostředím). Ekologická perspektiva vnímá člověka a jeho prostředí jako jednotný systém (ekosystém). Sociální práce se zajímá především o procesy, mezi kterými je vzájemná závislost (prvky ekosystému a prostředím). Ekologický přístup v sociální práci usiluje o dosažení vyváženosti mezi potřebami klienta (systému), a možnostmi, které mu poskytuje jeho sociální prostředí pro uspokojení jeho potřeb. V komunitní práci je důležitý sociální kapitál, tj. hustota sociální sítě spolu se sdílenými hodnotami, normami a chápáním, které podporují spolupráci uvnitř i mezi skupinami a komunitami, a to proto, aby byly schopny snadněji řešit své problémy. Sociálním kapitálem rozumíme sumu aktuálních i potenciálních zdrojů, které může určitá osoba využívat díky tomu, že se zná s druhými lidmi a není osamocená. Hlavními aspekty sociálního kapitálu jsou sociální vazby neboli pouta (mezi členy rodiny, mezi členy zájmového kroužku, klubu apod.) a potřeba emočního přijetí.

Komunita má schopnost budovat sociální mosty, tj. horizontální propojení v komunitě mezi členy i mimo původní komunitu či rodinu (např. mezi sousedy, což je důležité, širší společnosti, ke známým a přátelům mimo komunitu). Sociální mosty jsou významné pro získávání informací (třeba hledání práce, naplnění osobních zájmů a sociálních potřeb).

Integrovaný přístup k práci v komunitě tvoří mix různých přístupů, které se vzájemně doplňují, zvláště při budování sociálního kapitálu, uznání lidí a vyrovnávání rozdílů ve zdrojích moci. Významná je také problematiku studu, ztráty hrdosti, vzdoru, vznik mentality utlačených, naučená bezmocnost. S těmito fenomény musíme pracovat. Těžištěm, na němž se může odehrát změna, je přeladění z pasivního přijímání k aktivní participaci a přijetí odpovědnosti. Jde také o změnu pohledu „od toho, co nemohu, k tomu, co mohu“, čili angažovanost na základě posílení naděje.

Co nás může v komunitní práci překvapit?

Komunita se skládá z různých skupin. Sociální pracovník se více seznamuje s některými lidmi z komunity a prostřednictvím nich se seznamuje s dalšími. Hovoříme o nabalování „sněhové koule“. Sociální pracovník se seznamuje se všemi lidmi z komunity, není některá část komunity opomíjená? Ví sociální pracovník, jak se můžou v komunitě tvořit „kliky“, vazby, které můžou ovlivnit celou komunitu negativním způsobem?

V komunitní práci se musíme zaměřit na individuální potřeby lidí v komunitě. Často se můžeme setkat se závažnými individuálním starostmi jednotlivých členů. Lidé si nevědí rady a nenacházejí vhodnou osobu, na kterou by se se svým problémem obrátili a nechávají své starosti zapomenout tak dlouho, jak to jen lze. Sociální/komunitní pracovník se nemůže všemi starostmi zabývat, musí si uchránit svoji kapacitu. Tudíž musíme mít v zásobě i další služby, které můžeme těmto lidem doporučit, případně sjednat.

Ideálem je propojit komunitu s ostatními obyvateli společnosti v dané lokalitě/okolí. Třeba spolupráce s občanskými organizacemi, komisemi apod. Může nás překvapit, že občané dané lokality nebudou chtít s obyvateli komunity spolupracovat, komunita není pro ně partner. Zkušenost z praxe je taková: nejít hlavou proti zdi, ale je zde tato možnost, prostřednictvím obce, sociálních pracovníků, dobrovolníků. K tomu jsou potřebné odborné zkušenosti, dobré komunikativní dovednosti, erudice sociálního pracovníka a zájem spolupracujících institucí.

Jádrová, iniciační skupina v komunitě

Pracovník by měl mít rozeznání, kdo jsou hlavní aktéři ve skupině. Jedná se o osoby s neformální autoritou. Jádrovou skupinu by měli tvořit lidé (asi 6 členů), kteří mají zájem o různá témata a jsou schopní s komunitním pracovníkem spolupracovat. Formování jádrové skupiny je závislé na mnoha okolnostech. Podporovat změnu, hledat přirozené lídry, kteří svou autoritou můžou ovlivnit ostatní. Musíme ale dávat pozor, aby v jádrové skupině byly zastoupeny všechny skupiny z lokality. Jakmile máme vytvořenou jádrovou skupinu, můžeme pracovat na úkolech. Tj. naslouchat lidem z komunity a jejich potřebám, trápením a přáním. Ptát se na jejich strategie a zapojovat je do rozhodování. Členové jádrové skupiny musí být také vynalézaví v možnostech, jak informace dostat k „poslednímu“ člověku z komunity, který se nechce zapojit.

Práce s jádrovou skupinou vůbec není jednoduchá; jádrová skupina může mít své limity: lidé můžou být zklamáni, nezažívají úspěch při prosazování svých zájmů, mnohdy chybějí komunikační dovednosti, organizační schopnosti, někdy chybí někdo, kdo by je podpořil, pomohl dosáhnout cíle, někdy je to tak, že chtějí pracovníka získat na svoji stranu – manipulují s ním.

Jádrovou skupinu do aktivit musíme zapojovat postupně. Ze začátku iniciovat drobné aktivity, které reagují na potřeby lidí. Při organizování těchto aktivit zjistíme, zda skupina je schopná spolupracovat, co umějí a co potřebují se naučit. Jádrová skupina by měla mít důvěru ostatních, hledat strategie řešení, reflektovat vývoj situace v komunitě, zúčastňovat se pravidelných schůzek s pracovníky obce, komunitní schůzky s ostatními obyvateli obce.

Úkolem jádrové skupiny je prezentovat a vyjadřovat potřeby a nápady komunity, převzít starost o různá témata, učit se diskutovat, vést dialog, probírat jednotlivé navrhované postupy komunity, podporovat odvahu lidí z komunity.

Spolupráce sociálního/komunitního pracovníka s jádrovou skupinou:

• Ptát se a hodně naslouchat
• Mluvit s lidmi o jejich tématech, vyhledávat téma, které je neseno mnoha emocemi
• Dobrá orientace v komunitě
• Podpora iniciativ
• Dovede rozpoznat vzdělávací potřeby členů jádrové skupiny, ale také sám vzdělává ostatní
• Dodává odvahu a naději
• Pomáhá zprostředkovat vztah s okolím
• Angažovanost

Pokud se jedná o sociální práci v komunitě, využíváme všechny dostupné a nám známé metody sociální práce, včetně socioterapie, dbáme na etický kontext sociální práce. Musíme také rozlišit kontext sociální práce pro lidí, kteří bydlí v lokalitě, předtím bydleli v obdobné obci, městě s podobnou urbanizační strukturou (sídlištní zástavba) a lidí, kteří do komunity byli přestěhováni z malých obcí (zemědělská oblast, nemají vztah k většímu městu, obci, sídlišti). Má to vliv na adaptaci obyvatel komunity a vytvoření vztahu k dané lokalitě. V sociální práci můžeme využít některé zajímavé postupy práce související s adaptací na lokalitu, např. zpracovat mapu lokality (poznej svou lokalitu a okolí), nebo „moje cesta do této lokality – odlišnosti“.

Pro jádrovou skupinu úkol může znít: plány, mapa, chci se naučit… a další

To, co se chtějí členové jádrové skupiny naučit (jejich názory, je třeba komunikovat, vysvětlit, neponižovat je, že něco neví). Škála úkolů může být široká a také zajímavá. Dále můžeme využít socioterapii, hry s psychoterapeutickým potenciálem pro dospělé, komunikační a socioterapeutický výcvik.