Slovo je čin. Každé slovo, věta má svou hodnotu. Děkuji, prosím, má úctu, respekt, do tvého sebehodnocení dávám něco pěkného – pozitivní hodnota. Hodnota je valuta, evalvace je zvyšování hodnoty v mezilidských vztazích, devalvace je snižování hodnoty. Výzkum v rodinách ukázal, že existují spíše devalvační projevy (skutečné příklady slovních projevů v rodině: „Život s tebou je utrpení…“, „To jsem přesně věděl, že to nezvládneš!“, „To jsi můj syn?“ „Co ty si myslíš, to mne nezajímá, teď uděláš přesně, co ti řeknu!“, „Kde jsi byl?“ To jsi vymyslel hlavou? apod.)

V mezilidských oblastech děláme ve vzájemné komunikaci spoustu chyb. Pozitivní je, že komunikačním technikám se člověk může naučit stejně jako každé jiné dovednosti.

2.3 Aktivita: Jaká jména dává láska?

Účel aktivity: uvědomit si, že každé slovo má svou hodnotu, pozitivní i negativní. Zlepšení dávání pozitivní hodnoty ve formě jména, oslovení.

Věk: 3+, 10+

Počet osob: 8–12

Pomůcky: Papíry, psací potřeby

Doba trvání: ½ hodiny

Postup: Varianta se skupinou, ve které jsou děti, které neumějí psát: Skupina sedí v kruhu a vedoucí vyzve jednotlivé členy skupiny, aby se zamysleli nad tím, jak je jejich nejbližší lidé oslovují, když jim chtějí ukázat, že je mají rádi (mezi okruh nejbližších lze zařadit i své kamarády, příp. učitele, se kterými setrvávají delší část dne v blízkém kontaktu). Poté se zeptá, jak oni sami oslovují své nejbližší, když jim chtějí dát najevo, že je mají rádi. Nakonec položí otázku, jak své nejbližší oslovují ve vzteku, když se na ně zlobí.

Varianta pro děti, které již jsou schopny zaznamenávat své názory písemně: V tomto případě si členové skupiny vše zaznamenávají na papír. Když jsou všichni hotovi, jeden účastník začne hovořit, ostatní se doptávají či to komentují. Postupně se všichni vystřídají. Následuje reflexe.

Obměna: Techniku je možné modifikovat tak, že skupinu vyzveme, aby každý přemýšlel pouze nad tím, jak se vzájemně oslovují pouze v rodině, kdo komu a jak říká a kdy. Opět vše vyslovené je nutno reflektovat.

Reflexe: Jak často která oslovení používáte? Jsou hezká a nehezká v rovnováze, či nikoliv a proč? Proč se lidé oslovují něžně? Jsou lidé, kteří takovéto oslovení nepotřebují?

2.4 Aktivita: Hra na jména

Účel aktivity: Seznámení se s ostatními členy skupiny, komunikace, povídání si, kreativita, procvičování paměti, fantazie.

Věk: 8+

Počet osob: 8–12

Pomůcky: Pracovní list, tužka

Doba trvání: Do 50 minut

Postup: Sedíme všichni v kruhu nebo půlkruhu. Požádáme všechny účastníky, aby si ke svému jménu vymysleli nějaké přídavné jméno. Může to být to, které jej nejlépe vystihuje, nebo jakékoli, které jej napadne jako první, … Např.: „Já jsem veselá Hanka.“ Pokud jsou v kruhu malé děti, může vymyslet přídavné jméno i pro něj.

První účastník, nejlépe pracovník, řekne své přídavné jméno se svým jménem. Soused, kterého má po pravé ruce, zopakuje přídavné jméno i jméno prvního a řekne i to své, popř. jeho dítěte. Např. „To je veselá Hanka a já jsem vysoký Tomáš.“ Takto pokračujeme dál, snažíme se zapamatovat jména účastníků. Každý následující účastník se snaží zopakovat přídavná jména a jména všech předchozích.

Obměna: Účastníci si ke svému jménu mohou říct např. jejich koníček, zajímavost, … cokoli nás napadne. Např. „Já jsem Jana a ráda chodím po horách.“

Reflexe: Všímáme si, kdo neměl žádný problém přídavné jméno ke svému jménu vymyslet, a naopak, kdo s tím třeba potřeboval pomoci. Zdůrazníme účastníkům, že jsme k této hře nepotřebovali žádný materiál, pomůcky, přesto jsme procvičovali svou fantazii, paměť, komunikaci.

Na konci setkání, po hlavní aktivitě, si můžeme vyzkoušet opět jména i s přídavnými jmény zopakovat.

2.5 Aktivita: Dopis

Účel aktivity: Poznávání se, udržování kontaktu (i na dálku) připomenout dnešním dětem jeden ze základních způsobů seznamování, sdílení pocitů a zážitků s druhými, získání nových informací o druhých.

Věk: 9+

Počet osob: 8–12

Pomůcky: Pracovní list, tužka

Doba trvání: do 50 minut

Postup: Vedoucí se dětí zeptá, zda píší dopisy, pokud ano, komu? Dostávám dopisy – rád/nerad? Píšu dopisy rád/nerad? Odpověděl někdo z dětí na inzerát v časopise pro „náctileté“ – hledám kamaráda? Nedopisuje si někdo s někým z ciziny kvůli procvičení jazyka? Následně nabídne možnost si dopis napsat a děti vyplní pracovní list. Podle počtu dětí se debatuje ve skupinkách a jen ten, kdo chce, svůj dopis přečte ostatním. Dopisy se ale mohou číst i všechny. Následuje debata, ve které se ptáme:

Psal jsem někdy takový dopis? Nad kterou větou jsem musel nejvíc přemýšlet? Která věta obsahuje nejdůležitější informace o mě? Dozvěděl jsem se o někom něco nového? Může mě ten, kdo si můj dopis přečte, poznat, udělat si o mně představu? Diskuzi doporučujeme uzavřít otázkami typu: „Co mi tato aktivita přinesla?“, „O čem jsem v této souvislosti dosud neuvažoval?“, „Co mi došlo až nyní?“, „Co jsem se dozvěděl nového?“

2.6 Aktivita: Nemohu/nebudu

Strategie: Vést účastníky k uvědomění, že jejich slovník ovlivňuje jejich vnímání, způsob používání slov posiluje, či snižuje schopnost zvládnout životní úkoly, role. Vést ke změně komunikace, větší kontrola slovníku, používání odpovědných výroků k tomu, aby sami sebe posilovali.

Účel aktivity: Uvědomování si, jak slova, která používáme, ovlivňují způsob prožívání. Rozvoj vědomého použití slov.

Věk: 10+

Počet osob: 8–12

Pomůcky: Papír, tužka

Doba trvání: Do 60 minut

Postup:

1. Účastníci hry si ve dvojicích budou vymýšlet věty, které pro sebe považují za pravdivé a které začínají slovem „Nemohu.“ Požádejte je, aby uvažovali o svém životě v rodině, ve škole, ve společnosti a tak dále, ve všech možných oblastech. Tyto věty si zapíší.
2. Asi po 2 minutách je požádejte, aby zopakovali všechny věty, které právě pronesli, s jedinou změnou: slovo „nemohu“ nahradí slovem „nebudu“ nebo „nechci“. Vysvětlete jim, že se při prvním vyslovení slova „nebudu“ nemusí cítit dobře, ale že jde o experiment, který má odhalit, jak odlišně prožíváme sami sebe po vyslovení „nebudu“ místo „nemohu“. Požádejte všechny účastníky, aby si všimli, jak se jejich pocity mění po vyřčení každé věty, pokud ano, aby si zapamatovali, v čem byl ten pocit jiný. Nechte je to zkoušet opět asi 2 minuty.
3. Shromážděte skupinu a zeptejte se, jaký rozdíl cítili mezi vyslovením věty nemohu a nebudu (mezi reakcemi se vyskytovaly výroky např. „když říkám nebudu, cítím se silnější, odpovědnější, opravdovější, rozhodnutí, že něco udělám, nebo ne, závisí jen na mně, když říkám „nemohu“, připadám si, že se vzdávám, jako by mne ovládala vnější síla atd.).
4. Řekněte hráčům, aby si uvědomili a potvrdili svou sílu nebo odmítnutí. „Nemohu“ znamená, že jsou neschopní, omezení a ovládaní zvenčí. „Nebudu“ potvrzuje odpovědnost za vlastní činy. Toto potvrzení odpovědnosti často vede k přechodu od „nemohu“ k „budu“.
5. Po tomto cvičení si zvykněte opravovat ty účastníky, kteří říkají „nemohu“. Požádejte je, aby zopakovali všechno, co řekli, slovem „nebudu“.

Reflexe: Jak se projevuje prožívání situací v životě výměnou jednotlivých slov – „nemohu × nebudu“.

2.7 Aktivita: Čtyři „Takhle to nikdy nepůjde“

Účel aktivity: V tomto cvičení jde o to, dovést čtyři druhy komunikace, které vedou do slepé uličky, až ad absurdum. Obecně by se nemělo na špatných příkladech předvádět, jak se co nemá dělat. Výjimku tvoří situace, kdy je nutné chybu osobně zažít, aby ji mohl člověk správně zpracovat a vzniklý poznatek přenést do běžného života. Když totiž člověk na vlastní kůži zažije, že tento způsob komunikace nikdy nemůže vést ke zlepšení nálady nebo k řešení problému, později, když se ocitne v jedné z těchto čtyřech rolí, si to najednou uvědomí. Teprve toto poznání (později v praxi) v rámci samotné situace nám může pomoci odbourat negativní jednání.

Věk: 15+

Počet osob: 4 a více

Doba trvání: 30 minut a více

Pomůcky: Bez pomůcek

Postup: Jedná se o hru v rolích, tj. všichni čtyři hráči se musí striktně držet svých rolí. Máme čtyři hráče, kteří představují jednu rodinu, např. otce, matku, syna a dceru (pokud je více účastníků, dělají ostatní pozorovatele). Později pomohou odpovídat na otázky.

Role:

• Role 1 – agresivní
  Ten, kdo bude hrát tuto roli, musí ostatní stále napadat. Musí nadávat, stěžovat si, bouchat pěstí do stolu.
• Role 2 – uklidňující
  Hráč v této roli „bagatelizuje“ problémy, nebere je (ani mluvčího) příliš vážně. Říká věty typu: „Za 50 let už bude všechno za námi“ nebo „Ono to nějak dopadne!“
• Role 3 – utíká od tématu
  Ten, kdo má tuto roli, musí stále utíkat od tématu. Říká věty jako: „Ráno asi bude zase pršet.“ Nebo „Jo, mami, viděla už jsi ty Bářiny nové šaty? To je fakt síla!“
• Role 4 – nepřímý útok
  Kdo má tuto roli, musí neustále opakovat stejnou větu: „Měj (příp. mějte) přece rozum!“ Nepřímá informace však zní: „Ty hlupáku, copak nevidíš, jak to myslím?“

Hra: Tématem této rodinné konference je dohodnout se, kam pojedou na dovolenou. Vycházíme z toho, že rozhovor už nějaké dvě hodiny běží a zatím se rodina na ničem nedohodla. Mluví každý po řadě, začíná agresivní. Takhle se odehrají tři kola, potom se role vymění. Každý převezme roli svého souseda po levici. Každý hráč musí hrát každou roli (tedy 4×3 kola)

Pozorovatelé si dělají poznámky a pokouší se odpovědět na níže uvedené otázky:

1. Kdo byl v které roli nejlepší?
2. Komu připadala která role nejtěžší?
3. Jak jsem se cítil v každé roli?
4. Která mi podle mě nejvíce seděla?
5. Kterou používám často v praxi?
6. Jak na tuto roli reagovali ostatní?
7. Jak jsem reagoval já, když někdo z ostatních právě hrál tuto roli?
8. Kdo z mých známých pravidelně používá roli 1, 2, 3, 4?

2.8 Aktivita: Zády k sobě

Účel aktivity: naučit se otevřeně a upřímně komunikovat, uvědomit si, jak je důležité hovořit s člověkem tváří v tvář.

Věk: 4+

Počet osob: 8–12

Doba trvání: 30 minut a více

Pomůcky: Bez pomůcek

Postup: Vytvořte nejprve dvojice s někým, koho znáte. Se svým partnerem se otočte k sobě zády. Pak spolu začnete mluvit. Vyzkoušejte si různá témata. Např. vyjádřete láskyplné emoce, vyjádřete verbálně zlost, vyjádřete prosbu, vyjádřete příkaz atd. Můžete se ve dvojicích i několikrát vystřídat. Je vhodné si poznamenat jednotlivé rozdíly v komunikaci v různých tématech i s různými partnery.

Reflexe: Komunikuje se nám tímto způsobem snadno, nebo špatně? Co prožíváme, když na svého partnera nevidíme? U kterých témat je to obzvlášť těžké? Byly rozdíly v komunikaci s různými partnery?

2.9 Aktivita: Přilákám Tě?

Účel aktivity: Komunikace s dítětem, vhodně volené otázky, rozvoj vztahu rodiče a dítěte.

Věk: 4+

Počet osob: Neomezeně

Doba trvání: 30 minut

Postup: Rodiče si stoupnou do jedné řady vedle sebe a jejich děti do řady naproti nim, tak, ať má dítě naproti svého rodiče. Rodič dává svému dítěti otázky, a to takové, na které dítě odpoví ano, nebo ne. Pokud dítě na rodičovu otázku odpoví ano, dítě udělá krok dopředu. Pokud dítě odpoví ne, udělá krok dozadu. Rodiče musí volit otázky tak, ať jim dítě rozumí, avšak nesmí se ptát na věci na první pohled viditelné a zřejmé (oblečení, pohlaví, jméno).

Obměna: Pokud jsou ve skupině starší děti, je dobré, když skupiny promícháme, třeba na druhé kolo.

Reflexe: Dařilo se nám volit vhodné otázky? Trvalo nám dlouho, než jsme své dítě přilákali? Odpovídalo dítě k překvapení rodičů jinak, než čekali?

2.10 Aktivita: Co přijímáme

Účel aktivity: Rozvoj představivosti, komunikace, smyslového vnímání. Schopnost pojmenovat prožitky. Schopnost rozlišit pozitivní a negativní vnímání.

Věk: 3,5+ společně se staršími 6+

Počet osob: Neomezeně

Doba trvání: 1 hodina

Pomůcky: pastelky, nebo voskovky či jakékoli jiné psací a kreslicí potřeby, papír.

Postup: Rodič s dítětem společně nakreslí portrét dítěte. Rodič by měl co nejvíce do kreslení zapojit dítě. Pak ke každému „orgánu“ společně vymyslí, co prostřednictvím něj nejraději přijímají:

• Oči – co nejraději vidíš
• Uši – co nejraději slyšíš
• Pusa – co nejraději jíš
• Nos – co nejraději cítíš

Jinou barvou (tmavší) napíší, co naopak těmito orgány nepřijímají rádi.

Reflexe: Společně procházíme a pročítáme obrázky a uvedené pocity dětí. Srovnáváme je, diskutujeme, proč je tomu zrovna tak, proč tento pocit je negativní a jiný zase pozitivní.