Pojem prostředí je všeobecně známým pojmem. Prostředím rozumíme vše, co nás obklopuje; předměty, jevy existující kolem nás a to nezávisle na našem vědomí. Prostředí je určitý prostor, objektivní realita a tento prostor vytváří podmínky pro život. Pak mluvíme o životním prostředí. V prostředí prostoru působí různí činitelé, které umožňují organismu žít, vyvíjet se a rozmnožovat. Hovoříme-li o životě člověka, společnosti, pak kromě základních přírodních faktorů vstupují do popředí podmínky kulturní a společenské. Prostředí člověka zahrnuje, kromě hmotných předmětů, také nezbytné vztahy. Kromě materiálního systému i systém duchovní, tj. vědu, umění, morálku apod. Podstatné je, že prostředí jako jistý vymezený prostor obsahuje podněty, které jsou nezbytné pro rozvoj osobnosti jedince. Struktura těchto podnětů obklopuje jedince a vyvolává psychické reakce. Životní prostředí můžeme vymezit jako tu část světa, s níž je člověk ve vzájemném působení (oboustranný vztah společnosti a přírody) a tento prostor svými aktivitami může měnit.

Různé typy prostředí

• Makroprostředí: prostor, který vytváří podmínky pro existenci celé společnosti
• Regionální prostředí: prostor v životě širší sociální skupiny na větším teritoriu, uvnitř společnosti
• Lokální prostředí: prostor spojený zpravidla s bydlištěm, městská část, obec
• Mikroprostředí: bezprostřední prostor, v němž jedinec pobývá (rodina)

Dále je pro nás významné také prostředí podle povahy realizované činnosti: pracovní (dílny, školní třída apod.), obytné, rekreační (hřiště, park, herny, klubovny pro volnočasové aktivity apod.). Máme ještě další členění prostředí, avšak pro naše potřeby se budeme zabývat prostředími, která jsou významná pro zvolené aktivity. Sem patří společenské prostředí, jeho tvůrci jsou lidé a mezilidské vztahy. Kulturní, které je spjato s prostředím společenským. Jedná se především o výtvory umělecké, vědecké poznání, pravidla chování, právní a morální normy apod. Sociální prostředí je charakterizováno hustotou a rozmístěním obyvatel, profesionální, etnickou, věkovou, vzdělanostní a dalšími strukturami. Prostředí, kterému musíme přikládat důležitost, je členěno z pohledu frekvence, pestrosti a kvality působících podnětů na osobnost jedince.

Zde můžeme rozlišit:

• Prostředí podnětově chudé, přesycené, optimální
• Prostředí podnětově jednostranné, mnohostranné
• Prostředí podnětově zdravé, případně závadné, deviační prostředí

V naší běžné praxi s klienty s těmito pojmy pracujeme a říkáme, popisujeme „prostředí dítěte je málo podnětné, závadové apod.“, aniž bychom si uvědomili, odkud ten název, fenomén pochází a jak souvisí s prostředím, které chceme odpovídajícím způsobem modelovat.

Pro sociální práci je ještě jeden důležitý pohled na prostředí: materiální stránka (věcná, prostorová). Tím je myšleno, jaký prostor prostředí vymezuje, jaké faktory se v něm vyskytují, jak je vybaveno věcmi, technikou apod.

Sociální práci mj. vnímáme jako interakční proces, který je postaven na porozumění a analýze interakcí klienta s prostředím, kde je sociální pracovník součástí tohoto prostředí. Musíme umět posoudit různé bariéry, které můžou znevýhodňovat klienta a bránit mu v interakcích s prostředím a hledat takové interakce, které povedou ke změně (sociální fungování).

Sociální fungování a životní situace patří mezi centrální pojmy sociální práce. Cílem sociální práce je pomáhat jednotlivcům a sociálním systémům zlepšovat své sociální fungování a měnit sociální podmínky tak, aby chránily tyto jednotlivce a systémy před potížemi ve fungování. Cílem naší sociální práce musí být podpora sociálního fungování klienta v situaci, kdy je taková potřeba buď skupinově, nebo individuálně vyjádřena. Víme, že sociální práce se mj. profesionálně zabývá lidskými vztahy v souvislosti s výkonem sociálních rolí (Navrátil). Barlettová, významná propagátorka sociálního fungování, hovoří o interakcích, které probíhají mezi požadavky prostředí a lidmi: „zvládání se týká lidského úsilí řešit situace, které mohou být vnímány jako sociální úkoly, životní situace nebo problémy života. Lidé prožívají tyto životní úkoly primárně jako tlaky ze svého sociálního prostředí. Odtud vycházejí dvě významné myšlenky; na jedné straně lidské zvládání a na straně druhé požadavky prostředí. Aby se tyto myšlenky mohly stát součástí jednoho celistvého konceptu, musí být propojeny stejnou dimenzí, a tou je koncept sociální interakce (sociálního fungování).“ Jádrem konceptu je představa, že lidé a prostředí jsou v permanentní interakci, přičemž prostředí klade na člověka určité požadavky, a člověk je nucen na ně reagovat. Mezi požadavky prostředí a člověkem musí být navozená určitá rovnováha, když není – je to oblast působení sociální práce. Přičemž není důležité, zda je nedostatek na straně klienta, či zda jde o problém na straně sociálního prostředí, které vytváří nezvládnutelné požadavky.

Životní situace a osudy klientů jsou často velmi specifické. Sociální prostředí se mění a je také v každé situaci různé. Právě zde je nutnost individuálního přístupu – reflexe životní situace klienta. Je to cesta k volbě takových cílů a metod práce, které mohou přispět ke změně životní situace, posílit klientovy schopnosti zvládat požadavky prostředí, obnovit či udržet jeho sociální fungování.

Pojetí sociální práce jako interakčního procesu nejvíce rozvinula tzv. ekosystémová perspektiva (sociálně ekologický model), (Matoušek ZSP, Janebová Teorie a metody SP). Ekosystémový model je modelem, který slouží k porozumění vztahů mezi lidmi a jejich sociálním prostředím a také nabízí způsoby (nástroje) k řešení problémových interakcí. Ekologická perspektiva pomáhá ozřejmit koncept „člověka v prostředí“. Zdůrazňuje, že není dostatečné zabývat se lidmi a prostředím. Perspektiva poukazuje na propojenost mezi nimi a na fakt, že právě na jejich společných hranicích vzniká mnoho životních stresů a problémů. Ať už tedy sociální pracovník pracuje přímo s jednotlivcem nebo s institucí, musí si být vždy vědom jejich vzájemného vlivu a vzájemné závislosti. Sociální pracovník, který působí v úrovni plánování a tvorby strategií, si musí všímat klienta i jeho prostředí. Zde se setkáváme s pojmem „osoba v prostředí“ (zkrátka PIE znamená person-in-environment). Souvisí se sociálním fungováním a je také metodou z pohledu sociální praxe, její praktické využití pomáhá sociálním pracovníkům nabídnout srozumitelné výroky a výpovědi o:

• sociálních rolích,
• environmentálních problémech ve světě fyzickém i sociálním,
• problémech duševního zdraví,
• problémech tělesného zdraví,
• zdrojích klientových sil, jeho rezervách a zásobách energie.

Sociálně ekologický model vychází z „teorie sociálních systémů“, a z ekologie. Pro další porozumění významu sociálního prostředí je třeba porozumět tzv. obecným systémovým teoriím – co to je poznání sociální reality – versus objektivní reality. Poznání sociální reality – je oblast sociologie. Jelikož sociální práce čerpá své poznatky z jiných vědních disciplín, v tom i sociologie, nemůžeme tento pojem vynechat. Jak se tento pojem vztahuje k naší práci, konkrétně k praxi.

Když se setkáme s příběhem klienta, často nám může připadat, že jeho příběh je velmi komplikovaný. Nevíme, jak příběh uchopit, kterými aspekty sociální reality se máme zabývat apod. V tom nám právě pomůže systémová teorie, která nabízí základní kategorie systémů, které klienty obklopují. V praxi pracujeme s takovými systémy jako: individua, rodiny, skupiny (zájmové, pracovní, volnočasové), organizace, sousedství, komunity. Z toho plyne, že se musíme zaměřit na členy těchto systémů vzájemně, tj. vztahy mezi těmito systémy a jejich prostředími. Systémové teorie nám nabízejí vhled do situací, jak klienti v těchto systémech fungují, v jejich strukturách. Proto se musíme vrátit k pojmům: mikrosystém (jedinec s jeho kompetencemi, rolemi a interpersonálními vztahy), mezosystém (prostředí, na kterých osoba participuje, škola, sousedství, gangy, ústavy apod.), makrosystém (prostředí, které nezahrnuje danou osobu jako účastníka, ale ovlivňuje jeho životní situaci, např. kultura, zákony, sociální politika, hodnoty apod.).

Dalším významným faktorem je charakteristika interakcí, které mezi jednotlivými systémy fungují.

Transakce

Co si můžeme představit pod pojmem transakce?

Transakce je nejmenší komunikační jednotka, která sestává ze zprávy vysílajícího a reakce přijímajícího. Zprávy i reakce mohou být i neverbální signály (např. zamračené, sevřené rty, signály jako slzy, okusování nehtů apod.) probíhající transakce souvisí s komunikací. Komunikace je dovednost, která je nejdůležitější pro vytvoření a uchování otevřeného, rovnocenného vztahu s druhým člověkem. Komunikovat potřebujeme proto, abychom věděli více o sobě, o světě kolem nás, abychom mohli sdílet tento svět s druhými, abychom se pobavili, nebo si hráli, nebo se uvolnili, nebo se prostě těšili. Mezilidská komunikace je přenosem informací o budování vztahů důvěry; v praxi probíhá obojí současně. Obecně můžeme uvést, že lidské systémy vzájemně na sebe působí, čili provádějí mezi sebou transakce. Provádění transakce mezi systémy, jednoduše bychom mohli říct, že lidské systémy mezi sebou si něco dávají, berou, pečují, sdílejí, odmítají apod. Takové specifické interakce (transakce) můžeme např. najít mezi žákem a přístupem školy, mezi dítětem a nefunkční rodinou, ale třeba mezi policistou a bezdomovcem. Cílem těchto transakcí je jak udržení stavu, tak snaha o změnu. Transakcemi lidé nepřetržitě formují prostředí a jsou zároveň nimi formováni. Transakce mají své vstupy (zdroje uvnitř systému a jejich prostředí), zpracování (obdržení energie a informace), výstupy – jak reaguje přijímací systém či prostředí a zpětnou vazbu. Prozatím jsme se zmínili o transakcích v obecně rovině. Nicméně transakce můžeme rozvinout, zvláště pokud budeme v systému Modelu prostředí – Komunitního klubu pro rodiče, pracovat s některými prvky transakční analýzy. Problematika transakční analýzy je obsažená v samostatné části metodického materiálu (str. 54).

Výměna informací mezi klientem a prostředím – změna prostředí nebo změna klienta?

Sociální práce intervenuje nebo mediuje mezi lidmi a jejich sociálním prostředím. Jak již bylo uvedeno (Barlettová), sociální práce se zaměřuje na sociální fungování, které definuje jako „vztah mezi zvládacími (coping) aktivitami lidí a požadavky prostředí.“ Sociální fungování není pouze fungování jednotlivců nebo skupin; je to také o tom, o co jde mezi lidmi a prostředím, tedy o tom, co si navzájem vyměňují. Proto jsou lidé a prostředí zahrnutí do jednoho společného konceptu. Konsensem v tomto přístupu je, že intervence sociální práce je směřována k interakci mezi lidmi a jejich prostředím.

Když sociální pracovníci mediují interakci osoba-situace s cílem asistovat klientovi při rozpoznání problémů, budou relevantní tři typy znalosti (Smutek 2006).

1. Znalosti o osobě – o individuálním chování a vzorcích adaptace a o všem, co ho ovlivňuje

2. Znalosti o situaci – o komunitě a jejích institucích, různých strukturách zdrojů

3. Transakční koncepty, které nám pomáhají porozumět „transakcím mezi lidmi a prostředím, které na jednu stranu podporují růst lidského potenciálu, ale na druhou stranu podporují překážky v kapacitách prostředí podporovat diverzitu lidského potenciálu (Germain 1981 in Smutek 2006)

Ekologický přístup se snaží o to, aby odpovídal potřebě integrace důrazu na příčinu a důrazu na funkci. Ekosystémová perspektiva v sociální práci ztělesňuje vyvážený důraz na osobu a environment (Allen- Maers a Lane In Smutek 2006) a je charakterizována těmito koncepty:

• Environment je komplex environment-chování-osoba, který sestává z jejich vzájemného
  propleteného vztahu
• Je zdůrazněná vzájemná závislost mezi osobami, chováním a prostředím
• Systémové koncepty jsou používány k analyzování komplexních vztahů v rámci ekologického celku
• Chování je považováno za místně specifické
• Hodnocení situace – naturalistické, přímé pozorování celku, který není narušen. Jde tedy o pozorování přírodního systému organismu – environment
• Vztah jednotlivých částí v rámci ekosystému je uspořádaný, strukturovaný a deterministický
• Chování vychází z mediovaných transakcí mezi osobou a environmentem
• Hlavní úkol věd o chování je rozvinout taxonomie prostředí, chování a propojení mezi chováním a environmentem a determinovat jejich distribuci ve skutečném světě.

Shrnutí

Existují různá zařízení sociálních služeb, která realizují své aktivity v oblasti rodiny, provozují komunitní centra s menší či větší úspěšností. Voláme po dalších programech pro rodiny a děti, protože situace rodin se zda být neutěšená. Sociální pracovníci se angažují v modelu řešení problému s cílem vyřešit problémy, které se vyskytují v rámci interakce mezi lidmi a jejich situacemi a prostředím. Jednoduše konstatujeme, že daný člověk má problém. Nezapomínejme však, že životní situace každého jedince se odehrává v určitém prostředí, které ne vždy je pro člověka přijatelné, a přece on sám je součástí toho kterého prostředí. Člověk interaguje s jinými systémy, s nedostatkem sociálních zdrojů (ne vždy těch finančních), s deficity směrem k sociálním transakcím, které jsou často pro klienta obtížné. Než začneme uvažovat o vytvoření něčeho nového, něčeho, co by pomohlo rodinám a dětem, pokusme se odpovědět na otázku, jaké postavení má rodina v daném prostředí, které sdílí s ostatními, jak systém funguje, jaké jsou nároky prostředí, jaké má zdroje pomoci a jak můžeme modifikovat prostředí rodiny ve spolupráci s dalšími institucemi. Pár základních informací týkajících se prostředí, ekosystémového modelu sociální práce, nám může pomoci organizovat aktivity ve prospěch rodin. Proto jsou důležité informace týkající se sociálního prostředí klienta; interakce mezi sociálním prostředím a jedincem má vliv na sociální fungování. Pro připomenutí jsou uvedené základní informace týkající se sociálního prostředí, které pomůžou sociálnímu pracovníkovi lépe se orientovat a porozumět prostředí (lokální, širší apod.).