Osamělé rodičovství, nebo také neúplné rodiny, či „sólo“ rodiny, v obecném pojetí se rozumí rodiny, kdy výchova dětí je zajišťována bez přítomnosti jednoho z rodičů. Liší se tak od úplné rodiny, ta se skládá z muže, ženy a jejich dítěte/dětí a prozatím je považována za přirozenou a převládající formu rodiny (Možný 1990, s. 18). Problém této definice spočívá v tom, zda do ní zahrnout i páry nesezdané, kdy partneři žijí v družském vztahu pohromadě a podílejí se oba na výchově dětí. Náš právní řád neobsahuje termín pro takové soužití, ani jeho definici. Pokud máme označit pojmy používané v textu zákonů, v případě nesezdaného soužití budou pro sebe muž a žena obvykle představovat osobu blízkou ve smyslu § 22 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

Důvody osamělého rodičovství můžou mít různé příčiny. K osamělému rodičovství může dojít přirozenou cestou, tj. úmrtím jednoho z rodičů, nebo nepřirozenou cestou – rozvodem, případně úplná rodina nikdy nevznikla – svobodný rodič. Možný uvádí i další důvody ukončení soužití, nebo dlouhodobého přerušení (dočasného ukončení), které ovlivňují vznik neúplné rodiny a to: opuštění rodiny jedním z partnerů, dlouhodobá absence jednoho z partnerů (pobyt ve VTOS), dlouhodobý pobyt v cizině apod. Rodinou „vyprázdněné skořápky“ nazývá autor situace, kdy spolu partneři sice sdílejí obydlí, ale chybí emocionální podpora, nekomunikují spolu a spolupracují jen v nejnutnějších záležitostech. Do kategorie osamělých matek patří i matky, které si dobrovolně zvolily tento typ rodičovství a matky, jejichž mateřství je náhodné.

Příčiny osamělého rodičovství souvisí se změnami v demografickém a rodinném chování. Nejvýznamnější u tohoto komplexu změn je pokles úrovně porodnosti a sňatečnosti, nárůst rozvodovosti a rozšiřování nesezdaných soužití jako jednoho z typů partnerského uspořádání a také mimomanželská plodnost. Obecně víme, že se rozšiřuje fenomén osamělého rodičovství a podíl žen, které žijí jako samoživitelky. Osamělé rodičovství se týká ve velké většině žen, nikoliv mužů, i když v současné době se nám objevují otcové – samoživitelé. Dnes v rámci neúplných rodin převažují domácnosti rozvedených, odděleně žijících vdaných a ženatých a také domácnosti svobodných matek, které však své mateřství vědomě plánovaly.

Současná rodina je zkoušená nejen v oblasti sociální, ekologické, ekonomické a právě o to hůře úskalí života, životní situaci snáší a s ní se vyrovnávají osamělí rodiče. Jak uvádí Matoušek „osamocené rodičovství přináší vážný a mnohdy podceňovaný společenský problém, který se v podobě psychické, případně ekonomické zátěže může přenášet i do další generace. Osamocení rodiče jsou na rozdíl od úplných rodin častěji ohrožení nezaměstnaností, nedostatečným přístupem k přiměřenému bydlení, sociální izolaci, chudobou či sociálním vyloučením“ (Matoušek 2010, s. 44). Můžou se vyskytnout i jiné problémy (nezvládání výchovy dětí, různé konfliktní situace, dlouhodobá nemoc rodiče, ale také špatné zacházení s dítětem a jiné), které zhoršují životní situaci jedince v důsledku nepříznivých životních okolností a které brání sociálnímu fungování, tj. vzájemným interakcím, jež probíhají mezi nároky sociálního prostředí a lidmi (Navrátil, In Matoušek 2013, s. 227).

Pro sociální práci je relevantní situace rodiče, který nežije s partnerem (svobodný, rozvedený, ovdovělý, nebo rodič, který sice není formálně rozvedený, ale s partnerem nežije). A právě tito jedinci, samotní rodiče z důvodů různých sociálních, ale i osobních problémů se nejčastěji obracejí na sociální pracovníky, instituce s žádostí o pomoc. Sociální problém, ať už jakýkoliv, je vždy odrazem stavu dané společnosti a v tomto kontextu je zapotřebí daný problém reflektovat. Sociální práce musí umět odpovědět na tyto problémy. Problém musí definovat z pohledu teorie sociální práce, umět ho řešit, volit určité strategie, vypracovat plány intervence a další potřebná opatření v návaznosti na legislativní rámec postupů. Zároveň nesmíme zapomínat, že toto se musí dít za aktivní účasti klienta, protože jedině on zná a ví, co ho nejvíce tíží, ale s danou životní situací si neumí poradit.

Za vhodné považujeme zmínit termín „sociální diagnóza“, se kterým po určitou dobu sociální práce pracovala. Do terminologie sociální práce pojmy sociální diagnóza zavedla M. Krakešová-Došková, která byla v té době pod silným vlivem Mary Richmondové a její publikace Sociál diagnosis. Krakešová při stanovení sociální diagnózy považovala za užitečné a potřebné zabývat se následujícími otázkami při práci s klientem: jak vznikl sociální problém, proč vznikl, okolnosti, které měly vliv na vznik problému. Sociální diagnóza zahrnuje také vývoj životní situace klienta, vztah k prostředí klienta apod. Hlavním cílem sociální diagnózy není její produkt, tj. určité kategorizování klientů, ale stanovení forem pomoce a intervence, jak daný problém řešit. Chceme-li klientovi pomoci, musíme se zaměřit na jeho silné stránky a vést klienta ke změně. Termín sociální diagnóza se v současné době používá málo, i když tento pojem se v odborné literatuře různých autorů nadále vyskytuje. V současné době v sociální práci používáme termín posouzení životní situace klienta.

Dalším důležitým pojmem, který nelze opomenout, je sociální intervence. Je to nástroj otevírající klientům nová řešení. Jak uvádí Musil (In Matoušek 2013), tento pojem je možné použít pro souhrnné typy opatření na úrovni sociálních vztahů, životních podmínek. Jedná se o cílený a promyšlený zásah zaměřený na zmírnění tíživé situace. Další opatření směřují do sociální politiky. Pro psychosociální intervenci za důležité považujeme přístup ke klientům, kde centrálním prvkem je porozumění. V tomto procesu hledáme odpověď na otázku „jakým způsobem je možné pomoci této osobě“? Psychosociální intervencí rozumíme také emocionální podporu a snahu o změnu v praktických otázkách života. Východiskem psychosociální intervence je pohled na člověka, jako na „člověka v situaci“.

Osamělé rodičovství, zvláště rodičovství svobodných matek, nelze považovat za negativní jev. Je to alternativa k současnému způsobu uspořádání vztahu v rodině. Mnohé osamělé matky si tento typ rodičovství zvolily samy. Důvody a motivy můžou být různé (pragmatický, liberální postoj k životu). Tyto matky bývají častěji ohroženy osobními problémy, které můžou pramenit z dřívějších rodinných vztahů, můžou se vyskytnout problémy se zvládáním zátěže, krizových situací, stresu, chudoby.

Osamělé matky mohou být klientky Komunitního klubu pro rodiče a děti. Co pro ně může znamenat účast na skupině?

• Edukace v určitých oblastech života
• Není osamocená, ví, že může najít přátele, uvědomí si, že není sama, která má nějaký životní problém
• Ví, že ji někdo vyslechne, poradí, pomůže, může otevřít svůj vnitřní svět
• Pomocí herních aktivit může získat mnohé zkušenosti a dovednosti při výchově svého dítěte
• Můžeme pomoci osamělé matce navázat vztahy s původní rodinou, v případě, že z nějakých důvodů byly přerušeny, rovněž tak v rámci sociálního poradenství doporučit kontakt s otcem dítěte (samozřejmě pokud matka bude souhlasit)
• Pomoc matce uspořádat svůj život, pokud v něm shledává určité problémy (přístup zaměřený na řešení)
• Důležitá je psychosociální pomoc, při zvládnutí krizových situací, zvláště nezletilých matek, která musí být zaměřená na emocionální podporu, tj. pomoci při vytváření pocitu bezpečí v rodině; emocionální podpora také znamená vyslechnout, projevit zájem, být nápomocen při realizaci edukativních technik ve výchově, které druhotně mají vliv na psychický vývoj dítěte, pomoc matce při vrůstání do nové sociální role
• Význam má také vedení terapeutických rozhovorů s osamělou matkou, které by měly být zaměřené na uspořádání svého života, utváření citového pouta mezi matkou a dítětem.
• U mladých, případně nezletilých matek, je zapotřebí pracovat s celou rodinou, s rodinným systémem, neboť i pro rodinu krizová situace může být frustrující. Podpora také spočívá nikoliv v odsuzování osamělé, nezletilé matky, ale v pozitivním hodnocení každého malého krůčku, který posiluje osobnost matky a dává jí naději na zvládnutí nové role.
• U osamělých, nezletilých matek, které z důvodů těhotenství neukončily své vzdělání, je zapotřebí spolupracovat s příslušnou vzdělávací institucí, třeba také se dohodnout na individuálním vzdělávacím plánu.
• Účast na skupině je také společenskou událostí pro samotnou matku, kde může sdílet své pocity s ostatními matkami

Je zřejmé, že v situacích, kdy v herních terapiích se objeví problém, bude zapotřebí s klientkou v další fázi pracovat individuálně, případně hledat další zdroje pomoci ve spolupráci s ní.

V klubu pro rodiče a děti se můžou také angažovat i otcové, kteří o své dítě pečují z různých důvodů (otec, kterému bylo do péče svěřeno dítě po rozvodu, nebo také nesezdaní otcové, vdovec). I oni patří do skupiny osamělých rodičů. Pro osamělé otce platí stejná úskalí, kterým jsou vystaveny osamělé matky. Situace může být složitější, protože osamělý otec, kromě povinnosti, které souvisejí s výchovou dětí, musí také ekonomicky zajistit rodinu. Musí skloubit několik rolí; péči o děti, o domácnost a zaměstnání, které může být časově náročné, nebo také z důvodu péče o dítě otec bude muset ukončit zaměstnání, co může ekonomicky ovlivnit rodinu. Do jisté míry osamělí otcové jsou nuceni omezit dosavadní společenské kontakty, jelikož jim na ně nezbývá čas a tak můžou podléhat pocitu izolace v daném sociálním prostředí. Sociální prostředí a okolí může různě reagovat na situace osamělých otců, se snahou pomoci, ale také může přistupovat velmi kriticky při hodnocení péče o děti. Osamělým otcům můžeme nabídnout a zprostředkovat pomoc různých sociálních služeb, které alespoň částečně můžou usnadnit fungování rodiny. Obecně nám chybí podpůrná síť pro osamělé otce. Matoušek (2005) zmiňuje vytvoření klubu pro osamocené rodiče, jako svépomocnou skupinu, kde členové klubu si můžou sdílet stejné zkušenosti. V rámci Komunitního klubu pro rodiče a děti lze zřídit cílovou skupinu pro osamělé rodiče.

Další skupinou rodin, rodičů, se kterými se můžeme setkat v Komunitním klubu, jsou rodiny, které označujeme jako problémové nebo mnohoproblémové.