Práce s komunitou – komunitní sociální práce je v textech z oblasti sociální práce chápána jako jedna z forem sociální práce (Thomas, 1983 In Šťastná 2016, s. 8), která má ve světě více než stoletou tradici. Soudobá komunitní práce znamená v širokém slova smyslu organizování sociálních činností takovým způsobem, jenž zajišťuje lidem přístup k aktivitám, které jsou nezbytné pro jejich každodenní život a to vše v místě, kde žijí.
Jak uvádí Gojová (2013, s. 309-312), kompetentní (zmocněná, mobilizovaná) komunita je chápána jako cíl komunitní práce a zároveň jako zdroje strategie řešení samostatných problémů.
Koncepce komunitní práce s rodinami, o níž bude dále pojednáváno, je součástí řešení projektu, kdy cílem je vytvoření Komunitního klubu pro rodiče a děti. Projekt tak reaguje na neutěšenou situaci rodin a dětí v místní lokalitě příslušného města. Zpravidla se jedná o rodiny, které v dané lokalitě bydlí, matky s dětmi, ale i matky z azylového zařízení. Problémy rodin v dané lokalitě tvoří komplex různě propojených jejich životních těžkostí. Každá intervence v rámci komunitní práce, ať už směrem k dítěti nebo rodině, musí být zaměřená na změnu, nikoliv na problém. Změnu můžeme uskutečnit pouze ve spolupráci s celou rodinou. Nemůžeme působit na jednotlivé dítě nebo rodiče, aby změnili své chování, postoje, přístupy k životu apod., nýbrž dítě a rodiče musí být braní jako zdroje této změny. Tato myšlenka je také cílem projektu, tj. vytvoření takové sociální služby, která by byla adekvátní a odpovídala současným potřebám rodiny/rodin.
Plánované aktivity nejsou zaměřené na materiální pomoc, ale na nemateriální hodnoty, které pomůžou rodinám odstranit jejich „jinakost“, která je často překážkou fungování rodiny. Sociální intervence právě musí směřovat do komunit (ať už na lokální úrovni, či jiné), ve kterých vzájemné soužití je nefunkční, členům komunity chybí sociální opory, rodinné vazby jsou výrazně oslabené, nebo také chybí.
Sociální práce se věnuje lidským otázkám. Lidská otázka je vlastně integrující faktor, který spojuje sociální práci s etickými normami, které v komunitní práci jsou velmi potřebné. Průnik nacházíme ve fenoménu pomoci; solidaritě s těmi, kteří pomoc potřebují, nebo jsou na pomoc odkázáni. Sociální práce, stejně tak socioterapie (o níž bude dále pojednáno) vlastními prostředky, ať už na úrovni teoretické a metodologické (sociální poradenství, výchovně vzdělávací aktivity, metody sociální práce), nebo na úrovni praktických aplikačních aktivit (terénní sociální práce s různými cílovými skupinami), zahrnuje v sobě množství hodnot, norem, principů, ale také mravní úsilí sociálních pracovníků, pomáhat klientům, porozumět jim, usilovat o ochranu jejich důstojnosti.
Etický rozměr sociální pomoci souvisí také s morální kvalitou subjektů této pomoci. Jak uvádějí autoři (Kusín, Šebestová, Drabíková, 2015), fenomén pomoci je vyjádřením nejenom sociálně humanitního rozměru; je také sociálně institucionální hodnotou, kterou vyjadřuje sociální politika státu, tj. vytvářet sociální centra, zaměřená na pomoc sociálně znevýhodněným osobám, skupinám.
Při práci s rodinami v komunitní sociální práci můžeme využít nesčetné množství metod sociální práce.
Komunitní práce se opírá o takové hodnoty jako úcta, tj. uznání a přijetí osoby, každého jednotlivce v komunitě; snaha porozumět důvodům a způsobům, jak lidé v komunitě řeší své problémy, jak vlastně žijí. Znamená to také dát lidem v komunitě naději na změnu, protože každý je schopen učit se a vyvíjet. Poskytnout důvěru, jelikož dobrá atmosféra v komunitě pomáhá těmto lidem, necítí se izolováni. Potřeby, možnosti, ale také potíže je „nutné komunikovat“, mluvit o nich. Vztah mezi komunitním pracovníkem a členy komunity je základem spolupráce, důvěry, odvahy. Chceme-li sjednotit lidi, aktivizovat je, potřebná je trpělivost, přijetí dohodnutých pravidel, které je zapotřebí s komunitou konzultovat, vysvětlovat a pozvolna realizovat.
Při práci v komunitě si musíme uvědomit, že občan obvykle nežije v jednotlivých „podsystémech“, ale ve společnosti jako celku, kterou někdy považuje za nespravedlivou vůči sobě s ambivalentní morálkou. Ambivalence morálky ve společnosti zpravidla ztotožňuje zajištění široce pojatých základních potřeb, tj. „dobrý život“. Pak se naskýtá otázka, v čem jedinci nebo skupiny spatřují zdařilý, dobrý život; jaký je vlastní životní koncept konkrétního jedince. Má člověk možnost něco změnit? Má takovou moc? Moc podle Webera znamená možnost prosadit svou vůli, případně i proti vůli jiných (Sokol 2015). Moc souvisí s naší svobodou, je to něco, co neoddělitelně patří ke každém člověku. Člověk se může rozhodovat a jednat na rozdíl od pouhého reagování, ale má také odpovědnost. Odpovědnost nejenom za činy, které mu můžeme přisuzovat. Musíme se ptát i na odpovědnost, kterou má proto, že na něj byla přenesená určitá kompetence (např. výchova dětí), která také souvisí s pojmem péče. Pečující vazby můžou překračovat oblast rodiny a rozšiřovat se na sociální vazby, které drží pohromadě skupiny lidí, na sounáležitost, na niž mohou být vybudovány společenské instituce (Held 2015).
V komunitní sociální práci můžeme využít různé přístupy a techniky. Osvědčují se nejenom klasické metody sociální práce, ale různé aktivity realizované formou her s psychoterapeutickým potenciálem, které aktivizují klienta, jeho potenciál a pomáhají řešit případně uspořádat sociální vztahy nejenom v rodině, ale mezi sebou navzájem, v komunitě. O herních aktivitách, které při práci s rodinou můžeme využít, je pojednáno v samostatné části publikace.
Čeho si musíme všimnout při práci s rodinami v komunitě?
Mnohé rodiny žijí v neustálých konfliktech, jsou nespokojené se svými životy. Avšak obvykle si neuvědomují příčinu své nespokojenosti, mají problémy s nedostatečným pocitem vlastní hodnoty. Nedostatečný pocit vlastní hodnoty vyvolává v člověku dojem, že je nešťastný. Ale nejen to, může ho zavést do úplných propastí. Můžeme říct, že tito lidé mají zakódované určité „vnitřní programy“, které je tvrdošíjně zavádějí do stále stejných slepých uliček a činí je trvale nešťastnými. V důsledku toho vznikají mnohé konfliktní situace, neúspěchy, vynořují se negativní události, vztek, závist, bezmoc a posléze nezájem cokoliv změnit. Klienti tyto stavy často nazývají „promarněné životní šance“.
Chceme-li porozumět těmto konceptům, „vnitřním programům“, musíme se vrátit do období zdrojů, které ovlivňují fungování dospělého jedince a které byly formovány v primární rodině. Podle Satirové, základem identity jedince je primární triáda: matka – otec – dítě. Zkušenosti z primární triády ovlivňují jeho život, ať už v kladném, nebo negativním smyslu. Jedinci svou situaci můžou řešit různými způsoby (únik do nemoci, můžou trpět pocitem nedostatku, který řeší půjčkami, může se objevit agresivní chování, opakované navazování nekvalitních vztahů a jiné jevy). Jsou to všechno vnitřní konflikty, které na první pohled nejsou viditelné, jsou skryté ve vnitřním světě jedince. Musíme umět otevřít vnitřní svět našeho klienta, člena rodiny, rodiče.
Je velkou chybou, pokud komunitu chápeme zúženě, tj. pouze prostor, ve kterém tito lidé žijí a nezabýváme se jejich vnitřním světem, „vnitřními programy“. Stačí nám pouze informace, že nějak fungují, mají své dávky. Takový postup není správný a sociální práce ztrácí na svém významu.
Musíme se naučit pracovat s pojmem reflexe života (kde můžou být obsaženy všechny dosavadní konflikty jedince). Určitě mnoho sociálních pracovníků si vzpomene na často pokládanou otázku od klientů „a co mám dělat? v co můžu doufat?“ Jsou to etické – filozofické otázky I. Kanta, které i v současné společnosti mají svou platnost. Otázka „co mám dělat“ patří často k těm otázkám, které klienti pokládají, a odpověď není snadná, protože lidské jednání není řízeno instinktem. Nestačí nám pouze informace o podmínkách jednání a jeho následcích. Závisí také na motivech k jednání. Jsou to vlastně naděje, v co člověk doufá.
Dostáváme se tak k představám o člověku. Člověk se může rozhodovat mezi různými možnostmi. Přitom rozhodování je vždy volba mezi možnými a přípustnými, tolerovatelnými nebo proveditelnými alternativami ve smyslu cílové orientace, ale také dostupných prostředků. Vyvstává otázka, co je správné, morálně dobré, falešné, neboť mnohé situace v současném světě jsou relativizovány; zjednodušeně řečeno, je dovoleno vše. A právě to (tento extrém) se stává novým problémem; je to ztráta řádu, ztracenost a bezradnost v globálním světě, ve kterém člověk spatřuje z daleko větší blízkosti, než tomu bylo dříve, nejrůznější alternativní způsoby života. A tak udělá z „nouze cnost“, novým řešením, jak nabýt jistoty. A jedinec hledá řešení, jak nabýt jistoty bez ohledu na cokoliv. Je přesvědčen o tom, že všechno je možné, oprávněnost libovůle a není zapotřebí o svém životě pochybovat (Poněšický 2006). Člověk, náš klient, si musí umět odpovědět na otázku, jak sám chce žít. Nemůžeme ho navádět k určitému konání, ale můžeme mu pomoci tím, že ho naučíme, jak reflektovat svůj dosavadní život.
Při práci v komunitě si můžeme mj. všimnout „nové kvality odcizení“, tj. vědomé odmítnutí emočních, vzájemně odpovědných pout mezi lidmi. To také má své negativní důsledky; hledání náhražky života, ztráta sebe samého, ale i spolucítění apod. Některé okruhy lidských činností mají zvláštní význam. Jde především o komunikační procesy, o jazykové a mimojazykové formy komunikace, využití sociálních vzorů, preferování podob lidského jednání a chování. Intuitivně předpokládáme, že jazykové vyjádření jako slušnost, lidskost, mravnost označují situace související s chováním a jednáním. Proto v komunikaci s klientem musíme pracovat s pojmy, které mají kladnou hodnotu, zvláště v kontaktu s dětmi. V komunikaci se snažíme kultivovat jazyk klienta, rodiče, dítěte. Dále je zapotřebí zaměřit se na okruhy problémů, které nám následně pomůžou koncipovat jednotlivé aktivity tak, aby dopomohly k řešení a objasnění některých složitých situací rodin; přitom aby nebyly pouhým poučováním či mentorováním. Intervenci směřovat na hledání zdrojů a vést rodiče k tomu, aby byli schopni své zdroje, možnosti odhalit a porozumět jim. Témata, se kterými lze pracovat, zahrnují oblasti: řád v rodinném systému, životní pole, konsensus v rodině, dohody a pravidla, hodnoty a postoje, komunikace v rodině, pochopení a láska a další (vše najdeme v druhé části publikace).