Metodika, kterou právě pročítáte, byla zpracována v rámci projektu Model organizování sociálního prostředí s cílem popsat zřízení Komunitního klubu pro rodiče a děti, který je zaměřen na intenzivní propojení sociální práce s ohroženými a znevýhodněnými rodinami, ve vzájemné spolupráci rodičů a dětí. Metodika je určena poskytovatelům a zadavatelům sociálních služeb, služeb pro rodiny a děti a dalších služeb na podporu sociálního začleňování, dále všem zainteresovaným subjektům a organizacím, které pracují s rodinami a dětmi a chtějí rodinám pomáhat, posilovat jejich rodičovské a výchovné kompetence.

Metodika obsahuje základní i odborné informace určené sociálním pracovníkům, komunitním pracovníkům a pracovníkům obcí. Odborné informace rozpracovávají oblasti činností, se kterými se sociální pracovníci setkávají v rámci komunitní práce a sociálních služeb. Jsou zaměřené na oblast základních pojmů, komunitu a komunitní práci, problematiku ohrožených rodin, metody a techniky sociální práce, posouzení životní situace klienta (sociální analýza). Tento materiál zároveň poskytuje informace, jakým způsobem realizovat monitoring lokálního prostředí pro vytvoření Komunitního klubu pro rodiče a děti.

Komunitní klub pro rodiče a děti je místem, kde se všichni navzájem můžou učit různým dovednostem, sdílet své zkušenosti při výchově dětí, ale také ve spolupráci s odbornými pracovníky hledat společně cesty, které povedou k odstranění či zmírnění životních problémů jedince či rodiny. Pro sociální pracovníky je důležité, aby si uměli poradit s některými cílovými skupinami rodin, se kterými se mohou při své práci setkat. Metodika obsahuje definice cílové skupiny a jejích zvláštnosti, a to z důvodu lepší orientace v problematice, je zde popsán postup práce s těmito rodinami. Jsou vysvětleny některé metody sociální práce, se kterými můžeme pracovat. V Komunitním klubu pro rodiče a děti, mohou být využity socioterapeutické techniky, z nichž některé jsou součásti metodiky, ostatní lze najít v odborné literatuře. Materiál by měl pomoci organizacím a také sociálním pracovníkům, kteří mají záměr takový „Klub“ založit – jaký zvolit postup, jakými metodami pracovat s rodinou, které herní aktivity jsou pro jednotlivé skupiny dětí a rodičů vhodné s přihlédnutím na rodinnou situaci. Práce s rodiči v Klubu může mít jak skupinový, tak individuální charakter, dále může zahrnovat skupinovou edukaci rodičů či dětí. Musíme odlišit, které situace rodiny je pracovník Klubu kompetentní řešit, a které vyžadují řešení na OSPOD, případně u psychologa. Teoretické penzum informací je důležité pro orientaci sociálního pracovníka v daném problému, se kterým se může při práci s rodinou setkat, zároveň odborné informace může využít pro svůj osobní rozvoj.

Druhá část metodiky Manuál – Soubor aktivit pro práci s rodinami v Komunitním klubu pro rodiče a děti se zcela prakticky zaměřuje na oblast aktivit a herních technik při práci s rodinou a s dětmi, kdy právě tyto techniky můžou být vstupním motivačním činitelem pro rozvoj vzájemné komunikace mezi pracovníkem a rodičem či dítětem, a jejichž použití nám může pomoci odhalit některé problémy v rodině, které následně bude zapotřebí řešit. V manuálu najdeme aktivity pro společné činnosti rodičů a dětí zaměřené např. na budování důvěry mezi rodiči a dětmi, práci s Emocemi, utváření Vztahu k sobě a druhým, vytváření Dohod a pravidel, utváření Řádu v rodinném systému apod.

Komunitní klub pro rodiče a děti je místem k setkávání rodičů a jejich dětí, prostorem pro získávání nových informací, dovedností a znalostí, kde panuje příjemná a uvolněná atmosféra a je vedena otevřená a diskrétní komunikace podpořená profesionálním přístupem odborného pracovníka.

V komunitním klubu pro rodiče a děti se neprovádí přímá „diagnostika daného problému“, ve smyslu: je to proto, jelikož… Skutečný problém, který rodina (případně rodič či dítě) má, se v průběhu realizovaných aktivit formou her odhaluje sám. Zpravidla rodič reaguje na různé situace. To však neznamená, že s problémem, který se nám vynořil, dále nepracujeme. Jedná se pak o individuální setkání, konzultaci, terapeutické techniky, poradenství apod., mimo realizované aktivity.

Při práci s rodinou v Komunitním klubu můžeme vycházet z různých metod sociální práce, terapií, např. z terapie V. Satirové a jejího přístupu, který nám pomůže lépe porozumět terapeutickým interakcím. Obecně lze říct, že cílem terapie v pojetí Satirové je zvýšení lidského potenciálu a dosažení celistvosti. V terapii podle Satirové je cílem integrovat potřeby nezávislosti u každého člena rodiny s potřebou integrity celého systému. Důležité jsou také copingové strategie a to takové, aby si na mnohé problémy byli rodiče schopni odpovědět sami. Copingové strategie jsou také výzvou ke zvládání dysfunkčních copingů. Cílem terapie, postupů dle Satirové není jenom řešení problému, ale práce s jeho zvládáním. Problém za rodiče nevyřešíme, ani nemůžeme vyřešit, neboť to není v našich silách a možnostech. Každý člověk má své vlastní zdroje potřebné ke změně a terapie je objevováním těchto zdrojů. Asi nás nepřekvapí, když rodič při nějaké aktivitě spontánně zareaguje slovy: „To mě nenapadlo… To jsem nevěděl… Asi to byla moje chyba… Můžu se pokusit… “.

Důležitý význam mají emoce a majitelem emocí je výhradně ten člověk, který je prožívá, tudíž se můžeme své pocity učit zvládat a měnit je. Stejně tak významné je pojetí a pochopení problematiky hodnot. Klient si potřebuje ujasnit, co to jsou hodnoty a jaký mají pro něho význam. Není pravdou, že hodnoty se již „dnes nenosí“. Ony jsou, a jsou zabudovány ve vnitřním světě člověka. Možná mají trochu pozměněný obsah a někdy se je snažíme vytěsnit, protože nám překážejí. Jenže vyjasňování hodnot podněcuje zkoumat vlastní život, protože hodnoty umožňují člověku poznat silné a slabé stránky jeho osobnosti.

Komunitní sociální pracovník má určité nástroje, jak situaci v dané lokalitě řešit. Především je to vytvoření důvěry mezi občany dané lokality. Musí také zvažovat, které faktory můžou mít pro práci v komunitě brzdící charakter a které můžou posunout práci skupiny dopředu; místní instituce, neformální vztahy apod., získání zpětné vazby o významu aktivit a potažmo celého komplexu realizace metod sociální práce, tj. schopnost reflektovat dosavadní zkušenosti lidí z komunity, se kterými pracujeme, nebo jsme pracovali. Co jim pomohlo, co obohatilo jejich život. Reflexe umožní jedincům slovně „uchopit“ jejich osobní zkušenost, co se jim podařilo, co zužitkují, zužitkovali pro sebe.

Člověk, jako individualita, má vlastní hodnotu a důstojnost, proto ho musíme vnímat jako zdroj hodnot a ne problém. Člověk je svou přirozeností ustrojen k sociálnosti. Není stvořen k tomu, aby byl sám. Je závislý na komunikaci a kontaktech s ostatními. Jestliže mluvíme o důstojnosti člověka jako etickém východisku sociální práce, klademe důraz na ochranu práv a zájmu klienta (zákon o sociálních službách a další právní dokumenty), málo si uvědomujeme, že základní potřeby člověka také patří k morálce a souvisejí s přirozenými životními podmínkami. K základním potřebám patří také bydlení. Lidé, rodiny, které bydlí v různých azylových zařízeních, kde podmínky bydlení nejsou vždy vyhovující, většinou byli vyloučeni z bydlení a rázem se stali součástí sociálně vyloučené lokality. Sociálně vyloučená lokalita má ve vědomí občanů negativní konotaci a stejně tak negativně jsou vnímáni ostatní občané, kteří v dané lokalitě bydlí a kterým, jak uvádí ve svém výzkumu Gojová (2016), sociálně vyloučené lokality negativně ovlivňují jejich životy.

xŽijeme ve společnosti, kde základní podmínkou trvalého začlenění je plnohodnotný pracovní poměr, to, čeho se nedostává a co samotná sociální práce vyřešit nedokáže (Gojová 2014). Mnoho klientů, rodin se dostává do různých rizikových situací. Rizikové situace ovlivňuje mnoho faktorů, které se vyskytují právě teď, případně se můžou v budoucnosti vyskytnout. Při hodnocení rizik musíme vzít v úvahu takové situace, kde příčinou může být anomálie hodnot, sociálních vztahů, konfliktů vně rodiny, v širším prostředí apod., ale také ve společnosti. Radikální zásah do rizikové situace nemusí být vždy tím nejlepším řešením. Je zapotřebí zkoumat jisté odlišnosti v motivaci chování jedinců v dané komunitě, v lokálním prostředí. Lokální prostředí zahrnuje v sobě nejenom občany trvale žijící v této lokalitě, ale také občany, kteří se do dané lokality dostali nedobrovolně. Poznání některých odlišností u obou skupin obyvatel je pro komunitního pracovníka velmi důležité z pohledu plánování aktivit, sociální služby. Je také orientací v motivech a potřebách jednotlivých klientů, ale také k přístupům při řešení rizikových situací. Uspokojování potřeb člověka a jejich naplnění souvisí s prostředím. Prostředí, ve kterém se člověk vyvíjí, ve kterém existuje, vytváří základní podmínky a předpoklady pro hodnocení své situace a také hodnocení svého prostředí.

Model komunitní práce, který byl námi zpracován, považujeme za inovativní metodu sociální služby pro rodiny s dětmi. Plní vzdělávací a výchovnou funkci práce s rodinami, která je realizována nenásilnou formou, je také společenskou událostí pro klienty, rodiny. Nikdo nikomu nic nenařizuje, nezdůrazňuje nedostatky a problémy „vyrůstají“ samy.

Komunitní klub pro rodiče a děti zahrnuje bezpečný a příjemný prostor, ve kterém se učí společně rodiče a děti. Vzájemně se učí jak rodiče (různým dovednostem, rodičovským kompetencím, zvládání různých situací při výchově dítěte, dospívajících dětí apod.), tak i jejich děti získávají nové dovednosti a zkušenosti. Klub není jen pro rodiny jakkoli znevýhodněné, ale i pro všechny ostatní, které mají zájem posílit a zdokonalit své rodičovské dovednosti, poznat lépe své jednotlivé členy, případně si ujasnit některé výchovné postupy, změnit dosavadní zvyklosti, ale také naučit se něčemu novému.

Model organizování sociálního prostředí je sociální koncept společnosti, kterou vnímáme v tom nejširším slova smyslu, a adresáti aktivit modelu můžou být různé cílové skupiny; senioři, osoby se zdravotním postižením, osoby bez přístřeší, rodiny s dětmi. Model je popsán jako konkrétní aktivita, kterou můžeme v určité lokalitě (obec, část obce) realizovat; je určitým druhem inovativních činností v sociálních službách, které můžou doplnit stávající sociální služby. Organizování sociálního prostředí bezprostředně souvisí s koncepcí sociální politiky státu, která mj. analyzuje procesy tvorby a realizace politik týkajících se vztahů občanů, jejich sociálně ekonomických podmínek života.

Jak porozumět pojmu modelování sociálního prostředí?

Musíme vycházet z obsahu pojetí sociálního prostředí, které má širší význam a nevztahuje se jenom na jednotlivce, ale na celou skupinu obyvatel, lokalitu. Modelování sociálního prostředí také znamená tvořit, upravovat, aktivizovat, inspirovat občany v dané lokalitě tak, aby měli zájem sami se podílet na společenském a sociálním rozvoji dané lokality.

Sociální práce nemůže sama zajistit princip modelování určité lokality, lokálního prostředí obce či města. Ne všechno, co souvisí s rozvojem obce, patří do oblasti sociální práce, ale přísluší orgánům obce, nebo jiným institucím, které k tomu mají své struktury. Každá obec má své představitele, do jejichž náplně práce patří oblast sociálního rozvoje obce.

Nástroji lokální sociální politiky jsou:

• Komunitní práce
• Komunitní plánování
• Projekty
• Podpora prevence
• Těsná spolupráce s úřady práce – hlavně s rodinami, které jsou dlouhodobě na dávkách pomoci v hmotné nouzi
• Spolupráce s úřady práce při hledání řešení uplatnění osob mladistvých, případně osob, které předčasně ukončili střední školu
• Spolupráce s úřady práce, kurátorem pro dospělé osoby při realizaci pomoci rodinám, jejichž člen se vrací z výkonu trestu odnětí svobody
• Průběžná spolupráce s orgány sociálně-právní ochrany dětí

Tyto nástroje v praxi lze rozvíjet, a to za účasti všech subjektů, institucí, které se na lokální sociální politice podílejí, včetně obcí. Subjekt, který se rozhodne pro vytváření koncepce modelování prostředí, jeho činnost můžeme nazvat „metodou prostředí“. Cílem je rozvoj prostředí v zájmu občanů, což obnáší rozeznání potřeb v daném prostředí a také diagnostika prostředí, která může být realizována formou projektu, případně zadáním ze strany obce.

Obecně činnosti, aktivity můžou být realizovány prostřednictvím pracovní skupiny, která se bude skládat nejenom z konkrétních odborníků pro danou činnost, ale sociálních, terénních pracovníků a komunitních sociálních pracovníků.

K vytvoření konceptu Modelu organizování sociálního prostředí nás inspirovaly myšlenky Mary Richmondové, která byla základním stavebním kamenem budování sociální práce a byla známa svou schopností organizovat komunity, rozvíjet praxi v oblasti caseworku (případové práce), rozvoje profesionální sociální práce. Hledala příčiny chudoby a sociálního vyloučení v interakci mezi jednotlivcem a jeho sociálním prostředím. Richmondová se dlouhodobě věnovala komunitní práci, vytvářela komunitní centra, ve kterých později probíhala i edukativní činnost lidí žijících v komunitě/ komunitách, jak rovněž vzdělávání dobrovolníků z řad obyvatel komunity.

Model organizování sociálního prostředí v lokalitě, který je dále rozpracován, se zaměřuje na problematiku rodin s dětmi, tj. sociální práce s rodinami, ať už ve skupině, nebo s jednotlivými rodinami, podle povahy řešeného problému.

Poznání sociálního prostředí, ve kterém rodiny žijí, nám umožní vytvářet různé koncepty a formy práce s rodinou a dětmi v jejich prospěch. Jednou z mnoha koncepcí práce s rodinou, v rámci Modelu organizování sociálního prostředí, je vytvoření Komunitního klubu pro rodiče a děti. Je systémem, který má preventivní charakter v dané lokalitě, ale nejenom (může být využitý i v jiných částech obce, města).

Pomůže zmírnit dopady vyloučení rodin ze sociálního společenství, zabránit výskytu negativních jevů u dětí a rodin, zvýšit kvalitu života rodin směřující k jejich zplnomocnění při řešení svých životních situací, nastartovat systém sociálního fungování rodiny, zabránit situacím, kdy dítě musí být odloučeno od rodiny. Ve své podstatě projekt také pomáhá sanovat rodiny.

Chceme-li modelovat sociální prostředí a poznávat nebo ovlivňovat sociální kontext, ve kterém jedná a vyvíjí se člověk a jeho vztahy, musíme nejdříve porozumět základním pojmům, které s prostředím souvisejí. Je to důležité z několika důvodů: bez znalosti základních pojmů jen stěží můžeme realizovat diagnostiku prostředí na lokální úrovni a jeho vliv na procesy, které se v daném prostředí vyskytují a které ovlivňují vzájemné interakce mezi jednotlivými členy dané společnosti, rodiny, které jsou součástí daného společenství. Pro sociálního pracovníka to znamená, že z perspektivy sociálního prostředí, které můžeme chápat jako sféru participace (participace znamená podílet se na něčem, účastnit se něčeho spolu s ostatními), se sociální pracovník při práci se sociálním prostředím ocitá v roli pozorovatele i účastníka. Pokud totiž sleduje a pojmenovává vztahy mezi klientem a dalšími účastníky jeho sociálního prostředí, stává se spolutvůrcem kontextu jeho života. Sociální pracovník je v roli pozorovatele, který sleduje, jak životní podmínky, podmínky sociálního prostředí ovlivňují klienta nezávisle na jeho vůli. Sociální pracovník může sledovat, v čem a jak je klient na svých životních podmínkách závislý. (Musil, str. 213 in Matoušek)

Pojem prostředí je všeobecně známým pojmem. Prostředím rozumíme vše, co nás obklopuje; předměty, jevy existující kolem nás a to nezávisle na našem vědomí. Prostředí je určitý prostor, objektivní realita a tento prostor vytváří podmínky pro život. Pak mluvíme o životním prostředí. V prostředí prostoru působí různí činitelé, které umožňují organismu žít, vyvíjet se a rozmnožovat. Hovoříme-li o životě člověka, společnosti, pak kromě základních přírodních faktorů vstupují do popředí podmínky kulturní a společenské. Prostředí člověka zahrnuje, kromě hmotných předmětů, také nezbytné vztahy. Kromě materiálního systému i systém duchovní, tj. vědu, umění, morálku apod. Podstatné je, že prostředí jako jistý vymezený prostor obsahuje podněty, které jsou nezbytné pro rozvoj osobnosti jedince. Struktura těchto podnětů obklopuje jedince a vyvolává psychické reakce. Životní prostředí můžeme vymezit jako tu část světa, s níž je člověk ve vzájemném působení (oboustranný vztah společnosti a přírody) a tento prostor svými aktivitami může měnit.

Různé typy prostředí

• Makroprostředí: prostor, který vytváří podmínky pro existenci celé společnosti
• Regionální prostředí: prostor v životě širší sociální skupiny na větším teritoriu, uvnitř společnosti
• Lokální prostředí: prostor spojený zpravidla s bydlištěm, městská část, obec
• Mikroprostředí: bezprostřední prostor, v němž jedinec pobývá (rodina)

Dále je pro nás významné také prostředí podle povahy realizované činnosti: pracovní (dílny, školní třída apod.), obytné, rekreační (hřiště, park, herny, klubovny pro volnočasové aktivity apod.). Máme ještě další členění prostředí, avšak pro naše potřeby se budeme zabývat prostředími, která jsou významná pro zvolené aktivity. Sem patří společenské prostředí, jeho tvůrci jsou lidé a mezilidské vztahy. Kulturní, které je spjato s prostředím společenským. Jedná se především o výtvory umělecké, vědecké poznání, pravidla chování, právní a morální normy apod. Sociální prostředí je charakterizováno hustotou a rozmístěním obyvatel, profesionální, etnickou, věkovou, vzdělanostní a dalšími strukturami. Prostředí, kterému musíme přikládat důležitost, je členěno z pohledu frekvence, pestrosti a kvality působících podnětů na osobnost jedince.

Zde můžeme rozlišit:

• Prostředí podnětově chudé, přesycené, optimální
• Prostředí podnětově jednostranné, mnohostranné
• Prostředí podnětově zdravé, případně závadné, deviační prostředí

V naší běžné praxi s klienty s těmito pojmy pracujeme a říkáme, popisujeme „prostředí dítěte je málo podnětné, závadové apod.“, aniž bychom si uvědomili, odkud ten název, fenomén pochází a jak souvisí s prostředím, které chceme odpovídajícím způsobem modelovat.

Pro sociální práci je ještě jeden důležitý pohled na prostředí: materiální stránka (věcná, prostorová). Tím je myšleno, jaký prostor prostředí vymezuje, jaké faktory se v něm vyskytují, jak je vybaveno věcmi, technikou apod.

Sociální práci mj. vnímáme jako interakční proces, který je postaven na porozumění a analýze interakcí klienta s prostředím, kde je sociální pracovník součástí tohoto prostředí. Musíme umět posoudit různé bariéry, které můžou znevýhodňovat klienta a bránit mu v interakcích s prostředím a hledat takové interakce, které povedou ke změně (sociální fungování).

Sociální fungování a životní situace patří mezi centrální pojmy sociální práce. Cílem sociální práce je pomáhat jednotlivcům a sociálním systémům zlepšovat své sociální fungování a měnit sociální podmínky tak, aby chránily tyto jednotlivce a systémy před potížemi ve fungování. Cílem naší sociální práce musí být podpora sociálního fungování klienta v situaci, kdy je taková potřeba buď skupinově, nebo individuálně vyjádřena. Víme, že sociální práce se mj. profesionálně zabývá lidskými vztahy v souvislosti s výkonem sociálních rolí (Navrátil). Barlettová, významná propagátorka sociálního fungování, hovoří o interakcích, které probíhají mezi požadavky prostředí a lidmi: „zvládání se týká lidského úsilí řešit situace, které mohou být vnímány jako sociální úkoly, životní situace nebo problémy života. Lidé prožívají tyto životní úkoly primárně jako tlaky ze svého sociálního prostředí. Odtud vycházejí dvě významné myšlenky; na jedné straně lidské zvládání a na straně druhé požadavky prostředí. Aby se tyto myšlenky mohly stát součástí jednoho celistvého konceptu, musí být propojeny stejnou dimenzí, a tou je koncept sociální interakce (sociálního fungování).“ Jádrem konceptu je představa, že lidé a prostředí jsou v permanentní interakci, přičemž prostředí klade na člověka určité požadavky, a člověk je nucen na ně reagovat. Mezi požadavky prostředí a člověkem musí být navozená určitá rovnováha, když není – je to oblast působení sociální práce. Přičemž není důležité, zda je nedostatek na straně klienta, či zda jde o problém na straně sociálního prostředí, které vytváří nezvládnutelné požadavky.

Životní situace a osudy klientů jsou často velmi specifické. Sociální prostředí se mění a je také v každé situaci různé. Právě zde je nutnost individuálního přístupu – reflexe životní situace klienta. Je to cesta k volbě takových cílů a metod práce, které mohou přispět ke změně životní situace, posílit klientovy schopnosti zvládat požadavky prostředí, obnovit či udržet jeho sociální fungování.

Pojetí sociální práce jako interakčního procesu nejvíce rozvinula tzv. ekosystémová perspektiva (sociálně ekologický model), (Matoušek ZSP, Janebová Teorie a metody SP). Ekosystémový model je modelem, který slouží k porozumění vztahů mezi lidmi a jejich sociálním prostředím a také nabízí způsoby (nástroje) k řešení problémových interakcí. Ekologická perspektiva pomáhá ozřejmit koncept „člověka v prostředí“. Zdůrazňuje, že není dostatečné zabývat se lidmi a prostředím. Perspektiva poukazuje na propojenost mezi nimi a na fakt, že právě na jejich společných hranicích vzniká mnoho životních stresů a problémů. Ať už tedy sociální pracovník pracuje přímo s jednotlivcem nebo s institucí, musí si být vždy vědom jejich vzájemného vlivu a vzájemné závislosti. Sociální pracovník, který působí v úrovni plánování a tvorby strategií, si musí všímat klienta i jeho prostředí. Zde se setkáváme s pojmem „osoba v prostředí“ (zkrátka PIE znamená person-in-environment). Souvisí se sociálním fungováním a je také metodou z pohledu sociální praxe, její praktické využití pomáhá sociálním pracovníkům nabídnout srozumitelné výroky a výpovědi o:

• sociálních rolích,
• environmentálních problémech ve světě fyzickém i sociálním,
• problémech duševního zdraví,
• problémech tělesného zdraví,
• zdrojích klientových sil, jeho rezervách a zásobách energie.

Sociálně ekologický model vychází z „teorie sociálních systémů“, a z ekologie. Pro další porozumění významu sociálního prostředí je třeba porozumět tzv. obecným systémovým teoriím – co to je poznání sociální reality – versus objektivní reality. Poznání sociální reality – je oblast sociologie. Jelikož sociální práce čerpá své poznatky z jiných vědních disciplín, v tom i sociologie, nemůžeme tento pojem vynechat. Jak se tento pojem vztahuje k naší práci, konkrétně k praxi.

Když se setkáme s příběhem klienta, často nám může připadat, že jeho příběh je velmi komplikovaný. Nevíme, jak příběh uchopit, kterými aspekty sociální reality se máme zabývat apod. V tom nám právě pomůže systémová teorie, která nabízí základní kategorie systémů, které klienty obklopují. V praxi pracujeme s takovými systémy jako: individua, rodiny, skupiny (zájmové, pracovní, volnočasové), organizace, sousedství, komunity. Z toho plyne, že se musíme zaměřit na členy těchto systémů vzájemně, tj. vztahy mezi těmito systémy a jejich prostředími. Systémové teorie nám nabízejí vhled do situací, jak klienti v těchto systémech fungují, v jejich strukturách. Proto se musíme vrátit k pojmům: mikrosystém (jedinec s jeho kompetencemi, rolemi a interpersonálními vztahy), mezosystém (prostředí, na kterých osoba participuje, škola, sousedství, gangy, ústavy apod.), makrosystém (prostředí, které nezahrnuje danou osobu jako účastníka, ale ovlivňuje jeho životní situaci, např. kultura, zákony, sociální politika, hodnoty apod.).

Dalším významným faktorem je charakteristika interakcí, které mezi jednotlivými systémy fungují.

Transakce

Co si můžeme představit pod pojmem transakce?

Transakce je nejmenší komunikační jednotka, která sestává ze zprávy vysílajícího a reakce přijímajícího. Zprávy i reakce mohou být i neverbální signály (např. zamračené, sevřené rty, signály jako slzy, okusování nehtů apod.) probíhající transakce souvisí s komunikací. Komunikace je dovednost, která je nejdůležitější pro vytvoření a uchování otevřeného, rovnocenného vztahu s druhým člověkem. Komunikovat potřebujeme proto, abychom věděli více o sobě, o světě kolem nás, abychom mohli sdílet tento svět s druhými, abychom se pobavili, nebo si hráli, nebo se uvolnili, nebo se prostě těšili. Mezilidská komunikace je přenosem informací o budování vztahů důvěry; v praxi probíhá obojí současně. Obecně můžeme uvést, že lidské systémy vzájemně na sebe působí, čili provádějí mezi sebou transakce. Provádění transakce mezi systémy, jednoduše bychom mohli říct, že lidské systémy mezi sebou si něco dávají, berou, pečují, sdílejí, odmítají apod. Takové specifické interakce (transakce) můžeme např. najít mezi žákem a přístupem školy, mezi dítětem a nefunkční rodinou, ale třeba mezi policistou a bezdomovcem. Cílem těchto transakcí je jak udržení stavu, tak snaha o změnu. Transakcemi lidé nepřetržitě formují prostředí a jsou zároveň nimi formováni. Transakce mají své vstupy (zdroje uvnitř systému a jejich prostředí), zpracování (obdržení energie a informace), výstupy – jak reaguje přijímací systém či prostředí a zpětnou vazbu. Prozatím jsme se zmínili o transakcích v obecně rovině. Nicméně transakce můžeme rozvinout, zvláště pokud budeme v systému Modelu prostředí – Komunitního klubu pro rodiče, pracovat s některými prvky transakční analýzy. Problematika transakční analýzy je obsažená v samostatné části metodického materiálu (str. 54).

Výměna informací mezi klientem a prostředím – změna prostředí nebo změna klienta?

Sociální práce intervenuje nebo mediuje mezi lidmi a jejich sociálním prostředím. Jak již bylo uvedeno (Barlettová), sociální práce se zaměřuje na sociální fungování, které definuje jako „vztah mezi zvládacími (coping) aktivitami lidí a požadavky prostředí.“ Sociální fungování není pouze fungování jednotlivců nebo skupin; je to také o tom, o co jde mezi lidmi a prostředím, tedy o tom, co si navzájem vyměňují. Proto jsou lidé a prostředí zahrnutí do jednoho společného konceptu. Konsensem v tomto přístupu je, že intervence sociální práce je směřována k interakci mezi lidmi a jejich prostředím.

Když sociální pracovníci mediují interakci osoba-situace s cílem asistovat klientovi při rozpoznání problémů, budou relevantní tři typy znalosti (Smutek 2006).

1. Znalosti o osobě – o individuálním chování a vzorcích adaptace a o všem, co ho ovlivňuje

2. Znalosti o situaci – o komunitě a jejích institucích, různých strukturách zdrojů

3. Transakční koncepty, které nám pomáhají porozumět „transakcím mezi lidmi a prostředím, které na jednu stranu podporují růst lidského potenciálu, ale na druhou stranu podporují překážky v kapacitách prostředí podporovat diverzitu lidského potenciálu (Germain 1981 in Smutek 2006)

Ekologický přístup se snaží o to, aby odpovídal potřebě integrace důrazu na příčinu a důrazu na funkci. Ekosystémová perspektiva v sociální práci ztělesňuje vyvážený důraz na osobu a environment (Allen- Maers a Lane In Smutek 2006) a je charakterizována těmito koncepty:

• Environment je komplex environment-chování-osoba, který sestává z jejich vzájemného
  propleteného vztahu
• Je zdůrazněná vzájemná závislost mezi osobami, chováním a prostředím
• Systémové koncepty jsou používány k analyzování komplexních vztahů v rámci ekologického celku
• Chování je považováno za místně specifické
• Hodnocení situace – naturalistické, přímé pozorování celku, který není narušen. Jde tedy o pozorování přírodního systému organismu – environment
• Vztah jednotlivých částí v rámci ekosystému je uspořádaný, strukturovaný a deterministický
• Chování vychází z mediovaných transakcí mezi osobou a environmentem
• Hlavní úkol věd o chování je rozvinout taxonomie prostředí, chování a propojení mezi chováním a environmentem a determinovat jejich distribuci ve skutečném světě.

Shrnutí

Existují různá zařízení sociálních služeb, která realizují své aktivity v oblasti rodiny, provozují komunitní centra s menší či větší úspěšností. Voláme po dalších programech pro rodiny a děti, protože situace rodin se zda být neutěšená. Sociální pracovníci se angažují v modelu řešení problému s cílem vyřešit problémy, které se vyskytují v rámci interakce mezi lidmi a jejich situacemi a prostředím. Jednoduše konstatujeme, že daný člověk má problém. Nezapomínejme však, že životní situace každého jedince se odehrává v určitém prostředí, které ne vždy je pro člověka přijatelné, a přece on sám je součástí toho kterého prostředí. Člověk interaguje s jinými systémy, s nedostatkem sociálních zdrojů (ne vždy těch finančních), s deficity směrem k sociálním transakcím, které jsou často pro klienta obtížné. Než začneme uvažovat o vytvoření něčeho nového, něčeho, co by pomohlo rodinám a dětem, pokusme se odpovědět na otázku, jaké postavení má rodina v daném prostředí, které sdílí s ostatními, jak systém funguje, jaké jsou nároky prostředí, jaké má zdroje pomoci a jak můžeme modifikovat prostředí rodiny ve spolupráci s dalšími institucemi. Pár základních informací týkajících se prostředí, ekosystémového modelu sociální práce, nám může pomoci organizovat aktivity ve prospěch rodin. Proto jsou důležité informace týkající se sociálního prostředí klienta; interakce mezi sociálním prostředím a jedincem má vliv na sociální fungování. Pro připomenutí jsou uvedené základní informace týkající se sociálního prostředí, které pomůžou sociálnímu pracovníkovi lépe se orientovat a porozumět prostředí (lokální, širší apod.).